Kocourek Franta

Nikdy jsem nebyla nakloněna kočkám, jako psům. A měla jsem psů několik od ranného dětství, jenže k baráku taky patřily miciny. Tak jsem je brala na vědomí, jen jako myšilovy. Teď ve svých 42 letech, se třemi dětmi a bytem v rodinném domě s tchyní a švagrem s rodinou, každý v jednom patře ( my ve druhém)a společnou zahradou, jsem musela vzít za vděk manželem povoleným kocourkem. Jak jsem sama sebe překvapila, kolik něhy a lásky se ve mně objevilo, zároveň s pochopením kočičí povahy. Můj Franta, František si sice nejvíce oblíbil mou nejstarší dceru (18), ale to vůbec nevadí. Já cítím jak jsme si s kocourem povahově blízcí... jak toužíme po pohlazení, pomazlení.... po klidu a také nezávislosti. a když "nechceme", dovedeme být úplně stejně nepřátelští. Prostě mám pocit, že kočky a ženy mají k sobě velice, ale velice blízko, a že se umí navzájem pochopit a milovat! :-)