Je kočka teritoriální zvíře?
Úterý, 2. prosinec 2008
Ve volné přírodě rozlišujeme zvířata teritoriální, která po celou dobu svého života neopustí oblast určitého rozsahu, své teritorium, a zvířata migrující, která se přesouvají podle životních podmínek na daném území a mohou během krátké doby doputovat stovky kilometrů daleko od původního sídliště. Kočkovité šelmy ve volné přírodě patří bezesporu mezi teritoriální zvířata a lidé přisuzují teritoriální chování i kočce domácí. Do jaké míry je to pravda?
Možná si vzpomínáte, pokud jste zažili jako povinnou četbu Malého Bobeše Josefa Plevy, jak autor popisuje situaci, kdy po úrazu svého živitele byla rodina nucena vzdát se chalupy a stěhovala se do města. Pětiletý Bobeš jakž-takž pochopil, že krávu si s sebou do městského bytu vzít nemohou, ale tesknil za kočkou Mickou, kterou by byl rád vzal s sebou. Maminka mu však vysvětlila, že Micka by stejně utekla, že kočky mají vztah ke svému domovu a netíhnou k lidem. Tak jsem si to díky knížce zapamatovala coby školačka.
Jak to tedy vlastně je? Znám rodinu, která již 12 let vlastní kocoura, se kterým změnila asi pětkrát adresu, dokonce ho měli s sebou i při dlouhodobém pobytu v zahraničí. Kocour flegmaticky přijímal nové domovy, ovšem v průběhu let si vytvořil i značnou tukovou zásobu, která ho dost podstatně omezuje v pohybové aktivitě. Takže i kdyby měl vůli vracet se na předchozí místa, nemá k tomu dostatek fyzických předpokladů.
Ale vážně; chovatelé, kteří s kočkou sdílí byt už od jejího útlého věku, jistě potvrdí, že kočka vyžaduje přítomnost člověka. A většinou má i svého favorita, ke kterému tíhne nejvíce. Pokud je delší dobu sama doma a její oblíbenec se vrátí, přiběhne jej přivítat často i s hlasitým mňoukáním, někdy se plete pod nohy příchozího, někdy se o vás opírá předními tlapkami a vyžaduje pohlazení, očichává vás a otírá se nosem o váš obličej, má-li možnost - značkuje si vás pro svůj klid a spokojenost vlastními feromony. Dokonce jsou známy případy, kdy kočka po náhlém odchodu či úmrtí svého člověka přestala žrát, pohubla, stala se apatickou.
Méně citlivá jsou zvířata, žijící venku, která berou člověka jako součást svého prostředí, ale i takové kočky jsou schopny zvyknout si na nové prostředí, pokud se přestěhují se svou rodinou do podobných podmínek. To znamená z venkovského stavení do jiného obydlí s výběhem. Znám konkrétní případ, kdy se rodina přestěhovala z rodičovského domu do svého v sousední vesnici i se svými třemi kočkami, které si na nové bydliště bez problémů přivykly, a jedna z kočiček zanedlouho dokonce povila tři roztomilá koťátka. Na starém zůstala jen dvanáctiletá bezzubá Míca, která stěhování rezolutně odmítla.
Horší to bude u kočiček zvyklých na volný výběh, které se přestěhují do městského bytu. Ty budou výběh vyžadovat, a pokud jim bude volnost odepřena, budou jistě trpět stresem. V takovém případě je potřeba zvážit, jestli micince nebude lépe na původním místě s novými majiteli.
Přizpůsobivost zvířete samozřejmě závisí také na jeho věku. Obecně platí podobné pravidlo, jako u lidí: čím vyšší věk, tím hůře se bude přizpůsobovat novému prostředí. Poměrně snadno si zvyknou koťata mladší jednoho roku. Naopak starý jedinec bude mít pravděpodobně problémy a nemusí si na nové prostředí navyknout vůbec.
Autorka: Milena Matejovičová
Počet přečtení tohoto článku: 627