Věřte - nevěřte 1. Kočičí příběhy - Náprava osudu.

Úterý, 12. červenec 2016

První příběh z kočičích příběhů „věřte nevěřte, ale život je prapodivný“! Inu někde jsem jej zaslechl při nočním kočičím mroukání a tak jej předávám dál, mňau. Je to jen důkaz, že my národ kočičí nejsme nikdy nikomu nic dlužny a pokud učiníme chybu, tak ji napravíme třeba i ze záhrobí. Tak se posaďte, příjemně nalaďte a čtěte, příběh první začíná. Mňau:

…Ulici se šourá pomalu muž v letech, v ošuntělém kabátě, otlučených botách, neoholen s kloboukem na hlavě a holí v ruce, stále si něco mumlaje. Nepospíchá, má čas, doma jej stejně nikdo nečeká. Lidé z ulice jej mají za podivína, který nemá rád zvířata - zvláště pak kočky, na děti pokřikujíc a nikoho nezdravíce. Prostě podivín a morous který o sebe vůbec nepečuje a je zde pravděpodobně v ulici nejdéle žijící člověk.

Je pondělí a tak jako vždy tento muž doma trochu uklízí, kdy támhle něco přerovná a támhle posune, prach na zašlých fotkách syna a manželky utře a několik krabic z uchovávané pozůstalosti vyhodí. Pravidelný den v týdnu již rok za rokem, kdy už nepočítá dny, měsíce ani roky. Zná jen cestu nočního hlídače večer do práce a brzo zrána z práce, nebo cestu na hřbitov zapálit svíčku svým milovaným.

Jednoho dne opět tak sedí doma a popíjí svou pravidelnou dvojku vína, dívá se na fotky své zesnulé rodiny a vzpomíná na ten jejich poslední den a tiše pro sebe mumlá modlitbu za duše zesnulých s prosbou o odpuštění, když tu najednou zazvoní po dlouhých letech domovní zvonek. Muž se probudí z letargie a s hudrováním „koho to sem čerti nesou“ jde otevřít.
Ve dveřích stojí chlapec s krabicí, ve věku snad 8 – 9 let, trochu zanedbaný avšak čistý, věci notně použité avšak udržované, bledý až podvyživený. „Co chceš, kluku“ optal se muž zhurta chlapce, avšak chlapec se pranic nezalekl.
Podíval se na muže a klidným hlasem odpověděl „nesu k Vám toto koťátko, říkali že jej mohu k Vám dát!“. Muž se zachmuřil a naježil a zlověstným hlasem se obořil na kluka „Co to meleš, jaké kotě, já si žádné neobjednal a navíc já kočky nesnáším, tak mazej pryč!“.
Chlapec znejistěl ale opět se nezalekl a odpověděl muži „Inu pane kluci támhle co stojí říkali že máte rádi zvířátka a obzvláště kočky a že již dlouho na nějakou čekáte a proto jste sám!“

Muž ve chvilce vše pochopil, klasická zkouška kluků z ulice poštvat muže proti novému klukovi. Však také tito kluci vykukovali zpoza rohu domu. Muž se zklidnil a klidným hlasem chlapci vysvětlil oč s jeho kamarády šlo a že opravdu kočku v domě nesnese. V tuto chvíli se však chlapec najednou rozplakal a začal něco nesrozumitelného koktat a zadrhávat v řeči. Kluci za rohem se začali smát a to muže dozlobilo, zahrozil na ně a chlapce s krabicí pozval dál do bytu. Byla to jeho první návštěva po mnohých dlouhých letech po rodinné tragédii.
Nabídl chlapci žídly, nalil trochu mléka do sklenice z lednice a podal papírové kapesníky a začal konejšivým hlasem chlapce uklidňovat. Po chvilce se chlapec uklidnil a smutně se na muže podíval a na krabici se podíval a zase zpět.
V krabici něco zamňouklo a začalo se dobývat ven a tak muž krabici otevřel a ven se vyhrnulo jako veliká voda zrzavé kotě a otřelo se o ruku muže. Muž nejistě kotě pohladil a znovu pohlédl na víko krabice a zkoprněl. Na víku krabice byla přilepená fotka jeho syna v objetí jeho ženy s nápisem „Z lásky darované“, kdy v tuto chvíli proběhla muži před očima vzpomínka na jeho nejdražší.

(Vzpomínka první): Mladý muž pospíchal ulicí se slavnostně zabalenou krabicí domů, kde na něj čekal syn ve věku 8 – 9 let s jeho ženou, kdy oba slavili shodou okolností své společné narozeniny. V krabici do jejíž víka nechal vlepit fotografii chlapce a matky v obětí, s nápisem „Z lásky darované“, nesl zrzavé kotě. Kotě kterou si jeho syn už dlouho přál, kdy původně chtěl pejska ale alergokolog to nedoporučil, kdy muž s manželkou uznali že je již správný čas, kdy se jejich syn dokáže o kočku postarat.

(Vzpomínka druhá): V autě jede muž se ženou a na zadním sedadle vezou svého syna, který drží v náručí svého zrzavého kocourka Zrzečka. Vezou zrzečka k zvěrolékaři neboť začal být apatický a nechtěl jíst, kdy rodina se obávala aby to nebylo něco vážného. Přátelé v práci mu sice říkali že zrzavé kočky přinášejí smůlu ale smál se těmto povídačkám. Muž jel rychle, spěchal aby bylo kotě co nejdříve u lékaře, když tu najednou kotě muži skočilo na rameno. Muž jenž řídil auto se lekl a strhl volant, vjel autem do protisměru. Náraz, řinčení skla, křik a ticho. Zbyla jen přeživšího muže vzpomínka na syna, manželku a Zrzečka.

„Víte pane já nemám kam Zrzečka dát! Našel jsem ho před mnoha dny u popelnic a nebyl tam nikdo kdo by mu mohl pomoci, mohl umřít. Dal jsem jej do krabice která se zde válela a odnesl domů. Dával jsem mu zbytky od večeře a musel jsem jej skrývat před otcem. Víte on hodně pije, je mnohdy zlý a bije mámu i mně. Měl jsem strach že by mohl Zrzečkovi ublížit! Kluci mi řekli že jej mohu dát k Vám?!“

Muž se zarazil a přemýšlel. To přece nemůže být náhoda. Krabice kterou před lety vytvořil, zrzavý kocourek jménem Zrzeček a kluk stejně starý jako jeho syn, který potřebuje pomoc a nejen pro Zrzečka. Muži se honila hlavou jedna otázka za druhou (cože to s ním osud hraje, proč znovu má prožívat ty vzpomínky, je pravda že zrzavé kočky přinášejí smůlu…?!) ale nenašel na ně odpověď.
Muž unaveně usedá ke stolu s kotětem a chlapcem a tichým hlasem promluví „´Tak výš Ty co kluku, nech to kotě u mě! Já ti ho ohlídám než ho budeš moci mít třeba u sebe. Ale mám podmínku! Budeš jej pravidelně navštěvovat a krmit!“. Chlapec vyskočil a zajásal, vykřikl a muže objal „Děkuji moc, opravdu velice moc, já hned věděl že jste dobrý člověk i máma my to vždy říkala“.
Muži se v očích objevili slzy, už dlouho ho nikdo jen tak z lásky nebo jako poděkování neobjal! „Ale tak dost“ řekl muž a pousmál se „U nás je Zrzku místa dost, viď?!“. Pak se muž odšoural a odněkud donesl kočičí pelíšek, misku s nápisem Zrzeček a nalil do ni mléko. „Jejda, Vy jste věděl ze jej přinesu a že se jmenuje Zrzeček a tak jste mu koupil i jeho misku a pelíšek, pane?!“ zvolal překvapeně kluk. „Ale to víš chlapče. To osud někdy napoví a zahraje si s námi“ odpověděl záhadně muž.

Měsíce běžely a chlapec navštěvoval muže a kočičáka Zrzečka, z něhož vyrůstal statný britský kočičí aristokrat. Muž se těšil každý den z práce domů, neboť věděl že od dveří jeho bytu jej přivítá dlouhé kočičí přivítání jeho a klukova Zrzečka. Jak však mnohokráte, tak i dnes osud do života muže opět zasáhl.
Jednoho dne u dveří muže zazvonil zvonek a kluk se slzami v očích prosil muže o pomoc. Jeho mámu v opilosti táta napadl a bodl nožem a sám pak utekl. Muž ani chvíli neváhal a učinil vše nezbytné co bylo nutno udělat, vždyť původně byl dětský lékař. Mámu v nemocnici zachránili, avšak ponechali si ji tam na delší dobu. A co opilý otec chlapce, inu i u něj osud učinil rozhodnutí. Muž byl sražen ještě ten den autem a havárii nepřežil – rodina chlapce a matky byla osvobozena od zla.
Chlapec po dobu pobytu matky byl u muže a svého kočičáka Zrzečka, kdy muž se o něj s veškerou péči staral. Společně pak navštěvovali jeho matku v nemocnici a později i mnohokráte sám muž zašel do nemocnice sám za jeho matkou. Pobyt matky chlapce se v nemocnici protáhla a pak následovaly lázně, ale toto chlapci, muži a Zrzečkovi nevadilo, protože osud tomu tak chtěl.

… Ulicí spěchá muž doktor v letech, v upraveném čistém kabátě, kožených nalakovaných botkách, oholen s upravenými vlasy a fešáckým knírkem pod nosem, něco si pískaje. V jedné ruce nese obrovskou kytici, v druhé tašku s kočičími konzervami a v kapse u saka jej hřeje krabička se zásnubním prstenem. Muž spěchá, má totiž významný den a doma jej čeká chlapec Jakub, kočičák Zrzeček a máma Jakuba jíž jde požádat o ruku. Nikdo by nehádal že jde o onoho muže jenž byl považován za podivína ulice. A zde náš příběh končí, inu věřte nebo nevěřte!...

Co dodat kočičáři a kočiny, Vy lidská chásko. I my velký Kočičák tvůrce kočičích osudů napravujeme své chyby osudu a chyby mých kočin. Snad jsme alespoň trochu mohli muži vrátit čas který hloupostí jedné kočiny se tak zastavil a způsobil tragedii. Je to jen důkaz toho že kdo byl a je milován, ten vždy bude mít své andělíčky strážné – ať už Ty lidské či naše kočičí, mňau.

Tak zase příště Váš kočičák Lumpík a zapisovatel Zdéňa

 

Uděleno: 100 bodů

autor článku: Zdeněk

Počet přečtení tohoto článku: 517

Zpět na výpis


Dnes má svátek  Denisa, Černoušek

Narozeniny slaví >><




Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Vyhledávání
Uživatel není přihlášen
Nový profil kočky

Zaregistruj se a poděl se o zkušenosti se svou kočičkou.