Velká voda

Mňau, to by bylo abych se nepodívala ven! Sice pořád prší, ale už ne tak prudce a občas i přestane. A tak jsem umňoukala dvounožce a šlo se! Musel mne v mé tašce nést trochu oklikou, protože hned na začátku naší trasy je potok stále rozlitý. Když jsem vyhupla ven, ihned mi došlo, že něco není jako obvykle. Všude plno ulámaných větviček, listí a mokro a mokro. Uždibla jsem kousek trávy a pokračovala vpřed. Vedle mne to hučelo a když jsem dorazila k místu kde obvykle přeskakuji potok, jen jsem zírala. To bych asi nepřeskočila! Zpěněná voda vytrvale narážela do kmenu stromu, který již před rokem prohrál svůj boj s živlem. Proud vytrhl kus břehu a do vzniklé díry se voda valila v podobě velkého jazyka. Ani po cestě dvounohých nebylo možné pokračovat. Bylo to ještě horší než před rokem, kdy nás zastihla ohromná průtrž mračen a voda během chvilky cestu zaplavila. Tenkrát se mi ji podařilo přebrodit. Dnes ale bylo vody více a rychle jsem od pokusu upustila. Naproti nám se z dálky blížil nějaký cizí dvounožec a tak jsem odbočila na louku, myslíc že mne neznámý mine. On však zastavil a vrátil se. Zato já to přehnala a nemohla ani vpřed, ani zpátky. Najednou se mi zdálo, že je voda všude kolem. Sedla jsem si na zadek a volala dvounožce. On zase volal mne, že prý když jsem tam došla, dojdu i zpátky! Jenže já si nechtěla močit tlapky. Ne a ne a ne! Jak jsme tak na sebe volali zase se rozpršelo. Dvounožec chtě-nechtě musel za mnou a nateklo mu do bot! Dobře mu tak!

Sotva mé tlapky spočinuly na pevné zemi, namířila jsem si to kousek zpátky a pak šup do lesa. Voda dosahovala až pod kopec i na cestičku, po které chodívám. Musela jsem chvílemi do svahu. Pořád mírně pršelo, ale pod stromy to nebyla žádná hrůza. Z louky je dočasný rybník, na jehož hladině plaval mezi utopenými kosatci divoký kačer a liboval si, že teď má konečně dost vody. Došli jsme k vyvrácenému velkému stromu a já si jej důkladně prohlédla. Chvilku jsem něco lovila, ale dvounožec chtěl pokračovat dále neboť déšť sílil. Vyskočila jsem si tedy ještě na dva stromy a pak vyběhla na kopec. Můj dvounohý souputník nemotorně lezl za mnou, lamentuje, že má jen dvě nohy a děsně mu to klouže. Ale nakonec byl rád, že se zpozdil. Ve stopách nám totiž prý šla nějaká liška a on ji viděl docela zblízka. Já ne. Byla chudák celá zmáčená a vypadala jako my s Mikískem po koupání. Na palouk jsme došli společně a já hned chtěla lovit. Jenže divte se, déšť víc vadil dvounožci nežli mně a říkal, že musíme domů. Já nechtěla, ale nacpal mne do tašky a odnesl. Brzy se ukázalo, že se rozhodl správně, protože zanedlouho déšť zesílil. Ale to už jsem doma baštila oblíbené granulky a byla ráda za další nevšední zážitek v mém pestrém kočičím životě.
Julinka

Přidáno: 80 bodů