Noční výlet

Mám jej proto, neboť dále pokračujeme po nějaké cyklostezce, po níž se čas od času proženou dvounožci sedící na takové divné věci a směšně přitom kroutí nohama. Jsem rád, když ten můj souhlasí, že budeme utíkat. Vyrážím vpřed a z klusu přecházím plynule v cval. Jsme sami a tak na konci počkám, až mi vodítko odepne. Dostávám pochvalu a pohlazení. Vůbec jsem se nezadýchal, ba naopak, plný sil znovu vybíhám a přebytku energie využívám k výskoku na kmen stromu poblíž. Kolem lidského tábořiště jsem raději obezřetný a rychle pokračuji dále. Ještě je světlo, ale s přibývajícím časem vše utichá a probouzí se noční život. Pod svahem, u stromu z jehož větví kdysi skočila Julinka jedenáctimetrový skok, nás uvítal zahoukáním puštík. Vidět ovšem není. Je to mazaná sova a ta se hned tak neprozradí. Když proletí kolem nás ani ji nepostřehnem a už houká kus před námi. Můj dvounožec jí umí docela napodobit a tak na sebe chvilku houkají, zatímco já pátrám na úpatí svahu po kořisti. Musím zbystřit všechny smysly, neboť je všude ještě plno listí a větviček. Vítr občas nějaký ten lístek zvedl, ten zašramotil a já hned všechnu pozornost upřel tím směrem. Nějakou dobu jsem pátral a už už se vydal za dvounožcem, když to za mými zády písklo!

 
Bleskově jsem se otočil a zahlédl tenký ocásek, mizející v trávě. Ale protože jsem byl zticha, kořist se ukázala zanedlouho znova. Byla to myšice a chystala se přeběhnout pěšinku. Přešlapujíc zadníma nožkama, pečlivě jsem odměřoval vzdálenost a chystal se ke skoku. V okamžiku, kdy byla napůl ven ze svého úkrytu, skočil jsem! Musím se pochválit, že kořist neměla šanci. Sevřel jsem ji v zubech a pustil až když přišel dvounožec. Myšice ležela na zádech a lapala po dechu. A divte se, stalo se stejně jako nedávno Julince, že i tentokráte hlodavec ožil, otočil se na všechny čtyři a hbitě zmizel. Nehnal jsem se za ním, chytím si jiného, ještě většího! Vydali jsme se tedy dál trasou, kterou kdysi vytyčila Julinka. Cestička vede šikmo svahem a původně byla ochozem lesních zvířátek. Musel jsem opět zbystřit, když pod námi cosi rychle utíkalo v listí. Ale byl to jen kamínek, který se uvolnil dvounožci pod nohama a skutálel se dolů. Nahoře jsem si pošmáknul na čerstvé jarní trávě a co nejtišeji zamířil k paloučku. Šel jsem přitom poněkud jinudy než obvykle. Za odvahu jsem dostal pohlazení ale také upozornění, že nemám chodit dál do hustšího lesa. Když dvounožec odbočil zpět na cestičku, raději jsem jej následoval. Na paloučku nikdo nebyl. Dvounožec si sedl na pařez a koukal nad sebe. Povídal, že se dívá na hvězdy a že tam zrovna letí nějací kosmonauti. No musím přiznat, že jsem jej vůbec neposlouchal. Místo toho jsem se opatrně plížil do neznáma. Puštík zmlkl a nastalé ticho rušil jen občas hluk z vzdálené cesty. Několikrát jsem skočil po domnělé kořisti, avšak vždy marně. Ještě, že máme doma ty granulky. Kdybych si měl ulovit něco tady, asi by mi pořádně vyhládlo. Zaslechl jsem dvounožce, jak cosi mumlá o jakémsi Saturnu a Večernici a raději se vrátil jej zkontrolovat. Co kdyby mi tam nahoru uletěl, když tak zvedá ruce a pořád na něco nahoře ukazuje! Když proletěla ještě nějaká družice, asi mu došlo, že mne ty tečky tam nahoře opravdu nezajímají. No a protože jsem také nic zajímavého nepřines tak povídá, že se jde domů. A za to, jak mi to dnes jde prý můžu jít zpáteční cestu na volno. Zpočátku jsem se trochu ostýchal a bojoval s touhou zmizet v hustém porostu. Ale dvounožec mi dodával jistotu a já vím, že je neradno o něco takového přijít. Proto jsem jej následoval a jen trochu se zdržel u ohrady, kde je toho spousta k očichání.

Kdysi jsem se během celé procházky zastavoval u několika stromků a větviček, hnán neznámým pudem a touhou oznámit všem : "To je můj rajón, pozor na mně!". Jednoho dne touha zmizela, ale na ta místa jsem už nezapomněl. Vím, že pokud se jich budu držet, dovedou mne spolehlivě domů. A tak jsem přidal do kroku a jen trochu zpomalil před místem, kde stával malý domeček. Občas v něm bývali jiní dvounozí, kteří dělali velký rámus a takový nepořádek, až si sami domeček rozbili. Vyválel jsem se ještě v jehličí a dolů z kopce jsem s vidinou plné misky před očima utíkal, následován svým věrným dvounožcem. Počkal jsem na něj u svého posledního stromečku a vlezl si do připravené tašky. Pak jsem se během toho pohupování snažil neusnout, aby mi Julinka když dorazíme domů, tu misku nevyprázdnila. Sotva jsem svou porci spořádal, uvelebil jsem se v pelíšku a usnul tvrdým spánkem.
Miki

Přidáno: 100 bodů