Naš první zvířecí miláček

Nad námi bydlela slečna Monika, která vlastnila kokra Matese a když ho venčívala, všimla si kotěte jako první a dala mu pod schody ke vchodu krabici a nosila mu tam jídlo. Kotě se za čas k ní vždy přidalo a v patách šlo s nimi na procházku kolem paneláků a zase se vracelo k "pelíšku". Bylo to na začátku ledna, těsně po Vánocích - někdo prostě kotě vyhodil!

A tehdy uhodily velké mrazy a Monika se začala o kotě bát. Tak se s mou dcerou bavily o tom, jestli bychom si kotě nevzali my domů, protože ona má loveckého psa a neví, jak by se snášeli. A tak jsme dlouho neváhali, mrzlo tehdy opravdu dost a kotě se drželo stále u domu, nešlo k ostatním kočenám venku, a kotě jsme chtěli vzít domů.

Ale nebylo to vůbec jednoduché. I k Monice si drželo odstup a k nám ani náhodou. Nedalo se od nás pohladit, natož chytnout, i když jsme ho pak krmili jen my. Po několika dnech se to povedlo Monice. A kotě bylo u nás, ale... Zalezlo a my jsme nevěděli několik dnů, kde je. Vylézalo jen, když nikdo nebyl doma nebo v noci, když jsme spali.

Ale baštilo pěkně a od samého začátku chodilo na písek. To se nám líbilo. Asi za týden už začalo spávat někdy v šatně za botami a tam ho také poprvé pohladil Dominik, současný manžel dcery - Angličan. A pak se mi podařilo ho za nějakou dobu chytnou do náruče a hleděla na mne vytřeštěná široce otevřená krásná zelená očka a já jsem mu tehdy řekla, dokud budeš s námi nikomu nedovolím, aby Ti ublížil.

A Moureček byl můj. I když nebyl mourovatý tak zvláštně "moural", že jsme mu to jméno dali. Do té doby jsme měli křečky, andulky a korely. Moc jsme o potřebách zvířat nevěděli a vše jsme se museli učit. Jezdili jsme v tu dobu na chalupu a Mourečka jsme začali brávat s sebou. Tak strašně se bál cizího prostředí, že nám utekl z přepravky z auta u paneláku, vystrašený vystřelil a my jsme ho celou noc volali, hledali pod autama před paneláky na sídlišti - nic.

Brzy ráno jsem zase šla hledat a volat a najednou slyším žalostné mňoukání, tak jsem šla po "hlase" a našla jsem ho pod jedním z aut - špinavý, vystrašený, vymrzlý a hladový, ale šťastný. Zvykali jsme ho postupně - na chodbu v paneláku chodil pozdě večer šmejdit a postupně se na naší chalupě naučil vystrčit čumáček ze dveří, až lítal po celé zahradě.

Takže přes týden byl v bytě, max. na balkoně a o víkendu měl ráj na venkově. Hned na začátku jsme ho nechali vykastrovat, aby se držel doma /na radu veta/ a také proto, že mi začal značkovat vyprané voňavé prádlo v koši - fí... Ještě jsem zapomněla napsat, kde tehdy Moureček byl zalezlý - u motoru ledničky - nebylo možné ho nijak vytáhnout, ani jsme ho vlastně neviděli!

Žil s námi do svých 12 let a zažil i stěhování do dnešního domu s velkou zahradou, kde si zvykl velmi rychle a rád se tu proháněl každý den. S Britou a pak i s Rubčou byli správná trojka. Takže není pravda, že kocour patří k domu, náš tedy patřil k nám, ať jsme byli kdekoliv. A co se nachytal myší! Jednou na chalupě stále chodil a mňoukal na mě a zase poodešel,až jsem šla za ním do podkroví a tam leželo na koberečku pět narovnaných myšek!

Bylo to navečer v pátek, když jsme dojeli a zapomněli jsme přivřít okénko od toalety - bylo zamřížované a myši nalezli tudy a Moureček je všechny pochytal. Škoda, že to nemám nafocené! Šikulka!

Zemřel nám po operaci nádoru - rakovina. Když jsme ho přivezli domů, byl na tom moc špatně. Druhý den jsme ho vezli zpátky na kapačky a když jsme ho přivezli domů, byl chudáček cítit močí. A já jsem mu řekla, ty můj chudáčku, ty smrdíš močí a on se chudák odbelhal z posledních svých sil na toaletku. Za nedlouho na to nám před očima odešel.

Nemohla jsem se z toho velmi dlouho vzpamatovat. Byl to krásný chytrý čistotný a ukecaný kocourek, nejvíce mu šlo vážně "neé a čau". Noc po jeho smrti se s námi přišel rozloučit, nezávisle na sobě jsme s manželem přiznali, že si přišel do postele ušlapávat místečko, já jsem se až lekla, že snad ožil a otevřela jsem oči, abych ho uviděla! Od té doby se to už nikdy nestalo! Moureček odpočívá v hrobečku vedle Britunky a Rubinky.

Cizích lidí a hlavně dětí se bál do konce svého života!Ale Silvu t.j. dceru si pamatoval, i když několik let nežila v Česku a když po několika letech přijeli k nám, Moureček, který se okamžitě před návštěvami schoval, šel Silvě naproti a nechal se pohladit i od její dcery, vnučky Aničky. To bylo jediné dítě, které Mourečka mohlo pohladit.

Přidáno: 80 bodů.