Můj životní příběh...ne zrovna veselý :(

Se sestřičkou jsme byly ještě malinké a někdo nás vyhodil z domova.Byly jsme hubené na kost a jednou kolem nás prošla nějaká holka se psem. A šla k nám s kouskem párku!Měly jsme hroznou radost a hned to sluply. A pak už jsme si chodily k ní domů,ale pes nás vždycky vyhnal... Ale nakonec naše panička přemluvila babičku,aby jsme u ní zůstaly.Teda Tmavěnka,moje sestřička...No a já tam za 2 dny byla taky.To bylo ale horší,jelikož 2 kočky...to už babička nechtěla.Ale co,já si řekla,že tam zůstanu a taky,že jsem tam zůstala...Se ségrou jsme si náramně pohrály,na záhonkách a tak a konečně jsme byly šťastné,po chvíli i dost napapané :)

Jenže jak jsem psala,mají také pejska a chodí ho venčit a my se ségrou chodily taky.Někde jsme si zůstaly,ale pak se zase vrátily.Ale jeden den (po 3 měsících) to tak nebylo.Sestřička se stále nevracela,všichni ji hledali,ale nenašli.A tak jsem přišla o svou nejmilovanější sestřičku.Za půl roku jsem ale měla další kočičí společnost-mého syna.Byl u mne 3 měsíce a měli jsme se krásně.Ale nezůstal u nás,tady u babičky,ale jel do pardubic k té holce,která nás zachránila.A letos v prosinci tady u babičky byla a hrozně brečela,brečela mně do kožíšku.Nevěděla jsem,co se děje...Pomalu říkala: Světlanko....tvůj...náš...Pažoutek....umřel!Pažoutek bylo jméno mého kocourka.
Sice lidskou řeč neumím,ale tomuhle jsem rozumněla až moc dobře...Cítila jsem,co se stalo a věděla jsem,že v 5ti měsících umřít neměl.Cítili to i ostatní zvířátka naší rodiny.Naše panička se rozbrečí vždy když vidí fotku Tmavěnky a Pažoutka...Nevím,proč umírají všechny kočičky zrovna v mojí rodině...Tak teď panička čeká na nové kotě co porodím,tak já se teda rozloučím a jdu za nějakým kocourkem...:)

Přidáno: 48 bodů