Maci

Kočky jsou, stejně jako my lidé, každá jiná. Jsou kočky krásné, a ty to většinou tuší a naučí se toho využívat.. Jsou ale také kočky dobračky a kočky „bitevní“, a kočky s hrdostí i prodejné potvory.. Jsou kočky, které u nás žijí a když odejdou .. o dům dál nebo do kočičího nebe, s bídou si po letech vzpomeneme, že vůbec existovaly. A jsou naopak takové, které po sobě nechají nesmazatelnou stopu. Teď nemám právě na mysli poničené křeslo o které si brousily drápky než se nám konečně povedlo jim to rozmluvit.. Myslím vzpomínky na tu spoustu nevšedních zážitků s nimi. I u nás doma na několik z nich nezapomeneme.

Prvním byl Maci.
Maciho bych se asi zdráhala nazvat hrdinou. Odvaha se spíščekala od jeho okolí. Ale od začátku.. Krátce před prázdninami se ztratil kocourek Punťa.. jedna z těch bezvýznamných kočičích bytostí. Ani moc čistotný ani moc přítulný,.. pořád někde na toulkách ze kterých se vracel jen k misce a krátkému odpočinku. A tak jsem po měsíci, kdy už byl jeho návrat nepravděpodobný, dětem slíbila že si opatříme jiné koťátko. Že u dětí je od slov k činům blíž než u nás zaměstnaných rodičů, jsem zjistila velmi brzy. Netrvalo ani půl dne a moje tehdy čerstvě gramotná dcerka přiběhla se slovy: „mami, už ho mám!“ „Co máš?“ nechápala jsem. „No to koťátko přece!“ nechápala zase ona, že jsem mohla zapomenout. Ztuhla jsem při představě, že za dveřmi v předsíni je už nějaké nohaté, umolousané zvíře sebrané bůh ví kde. Moje zděšení bylo asi dobře patrné. „Tady, přece“.. ukázala dcerka netrpělivě na noviny. Podívala jsem se na místo zatržené červenou pastelkou, kam ukazoval prstík. Nevím, jak dcera objevila, že v novinách kromě celkem nezajímavých obrázků a bezvýznamných zpráv o událostech doma a ve světě jsou i tak důležité rubriky jako inzeráty nabízející zvířata..
„.. červená, poloperská koťátka,…. ihned k odběru,….. Praha Podolí, telefon:....“„Ale Ráďo, to ne“, pokusila jsem se o odpor. „Podolí je na druhém konci Prahy a tady u nás jistě také hezké koťátko seženeme.. Já se zeptám, jo?“ .... udělala ten nejzklamanější obličejík.
„A pak, já zrzavé kočky nesnáším.. nelíbí se mi. ..a poloperská kočička bude všude nechávat chlupy..kdo to bude uklízet?“ Zkusila jsem přidat pádnější argumenty „...já.“ špitlo dítě a začalo natahovat. Aby nezůstal pozadu, udělal smutný obličej i její malý bráška, který sledoval poslední fázi hovoru a pochopil asi jen to, že jim odmítám povolit něco báječného. Byli v přesile jako ostatně skoro vždycky.. Zvedla jsem telefon a doufala, že se ozve: „bohužel, jsou již všechna zadaná..“ Místo toho se mě příjemný ženský hlas ptal, jestli mám zahrádku. Přiznala jsem že mám a pak i slíbila, že tedy zítra přijedeme.

A tak u nás začal žít Maci. Po své výstavní perské mamince zdědil krátký čumáček, jemný kožíšek a vědomí, že on není jen tak ledajaká kočka.. Už cestou k nám domů odmítl cestovat v přepravce. Asi se tam bál a řval, jako by ho na vidličky brali. Za chvíli začal natahovat i synek: „mamíí,.. on brečíí.. co mu je?“ Lidi v tramvaji si nás začali všímat a to mi nedělalo moc dobře. Sáhla jsem proto do přepravky pro ten rezavý chomáč chlupů a dala si ho za bundu. Popolezl o kousek výš, zabořil mi nos pod krk a začal příst.. tedy skoro příst. Byl ještě malý. Asi proto, že jsem se takhle soucitně zachovala, vzal mě na vědomí jako svoji náhradní mámu. Proti dětem, které mu dělaly pomyšlení sice nic neměl, ale když jsem byla doma, přihopkoval nebo se skutálel s křesla a pletl se mi pod nohy… vrněl a mňoukal zároveň a nutil si mazlení. Tenhle zvyk ho neopouštěl ani s přibývajícím věkem a přibývajícími kilogramy. Měla jsem ho ráda, protože jeho prostě nešlo nemít rád.

Postupem času jsem si uvědomovala, že i když je to úžasné zvíře, budou s ním přece jen asi problémy. První nastal, když se kočičák dal přemluvit k vycházkám na zahradu. K lezení na strom jsme ho už přemlouvat nemuseli. Tam se asi projevilo něco z genů po otci, který jak nám řekli, byl mohutný kocour a dobrý lovec a také uznávaný vládce v širokém okolí. Maci vylezl na strom. Usedl na větev necelé dva metry nad zemí a vypadal spokojeně. Po chvíli popošel a mňouknul. Spokojenost zmizela. Mňoukl znovu a začal vypadat nervózně. Usoudil, že jsem ho asi neslyšela a přidal na decibelech.. Snažila jsem se mu poradit kudy dolů, ale marně. Řval a třásl se. Natáhla jsem ruku a sundávala ho. Měl strach. Chytal se větviček kolem a když kolem žádné nebyly, zaťal mi drápky do ruky. Šli jsme domů. Kočičí nešika na svoje místo v krabici a já do koupelny ošetřit si škrábanec. Tuhle epizodu jsme si pro velký úspěch zopakovali mnohokrát. Maci lezl na stromy,.. a my ho sundávali. Když vyrostl, lezl výš a my přibrali na pomoc žebřík. Sousedi už nás znali a dobře se bavili. My sice míň, ale co se dalo dělat.. Doufali jsme, že kocour kromě výstupu časem nacvičí i sestup.. Tomu se říká optimismus...

Před vánoci se Maci ztratil. Doma bylo čím dál smutněji. Volali jsme ho, hledali kolem silnice.. co kdyby měl nehodu. Nic. Napadlo mě i to, že si ho někdo mohl vyhlédnout pro jeho nádherný kožíšek. Bylo mi zle. Ranní i večerní vyvolávání zůstávalo bez odezvy. Obrečela jsem to já i děti..vánoce nestály za nic. Na Štěpána ráno jsem ho našla za dveřmi a skoro ho nepoznala. Vyhublý, rozcuchaný a skoro nemohl chodit. Prý ho přinesli lidi ze sousedního bloku. Byl u nich v koruně stromu několik dnů než spadl vysílením. Sebrali ho a zjišťovali komu patří. Vzala jsem ho k veterináři, jestli nemá nějaké zranění. Ten se zájmem vyslechl co se stalo, zamyslel se a znovu kočičáka prohlížel. Pak přišel s vysvětlením. Maci má problém s očima. Není schopný prostorového vidění. Na stromě má závratě.. a nedá se s tím nic dělat. To byl poslední strom na který Maci vylezl. Přece jen mu došlo, že tohle by už opakovat neměl..

Přidáno: 120 bodů