Kotě Míša od čtyř dnů bez mámy
Středa, 2. září 2009
Kotě jsem přinesla domů jako dvanáctiletá holka v roce 1961, protože jsem nemohla dopustit, aby ho školník, kterému patřila kočičí máma, utopil. Zuzka byla školníkova dcera, moje spolužačka, a jednou přišla s touto zprávou, koťata si děti rozebraly rychle domů. Přežil jen náš kocourek Míša, a od té doby jsem věděla, co jsou to mateřské povinnosti. Vstávala jsem ke kotěti několikrát za noc a krmila ho ředěným sunarem, s rodiči a sestrou jsme se u něj střídali ve dne, aby nebyl sám. Granule sice v té době ke krmení u nás nebyly ke koupi, vařené jídlo bylo však dostatečně výživné.
Míša nás za to odměnil svou přítulností po celých 13 a půl roku, zažili jsme s ním legrace i trápení, to když přišel po dvou dnech z kočičí společnosti na půdě domku jedné staré paní, která ho na jeho záletech i krmila, jak jsme se později doma dozvěděli. Po návratu byl kocourek utahaný, porvaný, po vykoupání se trochu olízal a skoro dva dny spával. Jistě někde dál běhají jeho potomci, měl jich hodně. Byl to šťastný kocourek, byl bílý krátkosrstý s mourovatým hřbetem a ocáskem, mňoukat jsem ho učila poctivě já.Ustlala jsem mu do kočárku po své panence, a moc si tam liboval v peřinkách. Tehdy jsem složila tuto básničku pro něj: Máme kotě maličké, říkáme mi Míša, je to pěkný neposeda, hraje si jen, výská. Zlobí celý den, z klece leze ven, a když se napapá strčím mu dudlíčka, vždyť je to miminko, potvůrka maličká.
Na vysvětlenou, když povyrostl a museli jsme odejít na nějakou dobvu všichni z bytu, dávali jsme mu pelíšek do klece po křečcích, kde měl vodu, jídlo i pelíšek, ale klec nebyla zavřená, aby mohl do bedýnky na písek...Tak Míšánku, hezké chvíle v kočičím ráji ti přeju s veselou společností.
Přidal uživatel "Uživatel6935 INA" - přidáno 40 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 290