Konec mé kočky

Všechno začalo v pondělí, když jsem nemohla kočku najít. Hledala jsem všude, ale nenašla jsem jí. Nechala jsem jí tam misku s mlékem, kdyby náhodou přišla. S rodiči jsem si mysleli, že utekla k sousedovi a vrhla tam koťata, ale zjistit jsme to nemohli, protože soused tam byl jen o víkendech. Kočku jsem neviděla, ani v úterý ani ve středu. Ten den jsem jí koupila modrou mističku na jídlo, jako dárek.

V sobotu ráno se najednou kočka objevila v garáži. Zjistili jsme to díky Dynymu, který na ni štěkal. Byla lehce ocumlaná od Britta a byla hodně apatická, jako by tam ani nebyla. Hned jsme nasedli do auta a jeli do Benešova k veterináři, ale ten měl dovolenou a na pohotovosti taky nebyli. Potom si máma vzpomněla, že u nás na vesnici je veterinář. Tak jsme k němu dojeli a ukázali mu ji. On jí prohmatal břicho, řekl nám, že má náznak porodu a taky zánět. Koťata jsou nejspíš mrtvá. Řekl nám , ať jedeme do Krhanic za jednou veterinářkou a popsal nám, jak se k ní dostaneme. Když jsme tam přijeli, veterinářka kočku operovala a potom ji chtěla dát na kapačky a nechat si ji tam. Ale potom zjistali, že její tělesná teplota je pouhých 34 stupňů. Musela ji uspat. Když ji uspával, tekly jí slzy a byla smutná.

Tak, a to je konec mého příběhu. Už ani nepláču, pochopila jsem, že je to takový cyklus, někdo zemře a tím dá prostor, aby se narodil někdo další. A ten cyklus se nesmí narušit.

Přidáno: 36 bodů