Kocouří domov důchodců II

Byl proto vděčný za měkké masové kostky, které jsme mu dávali do misky a které hltavě žral. Pomalu si na nás zvyknul a dokonce se nechal pohladit, na což jsem si po předchozích zkušenostech musela brát pracovní rukavici, jinak jsem riskovala krvavé šrámy. Kocouří pradědek sedával trpělivě u misky a čekal na svůj příděl a my měli radost, jak se mu po kalitní stravě vylepšil kožíšek a začíná se krásně lesknout - naše péče byla na první pohled viditelná. A pak se to stalo.

Ráno koukáme, co to sedí u misky za strašidlo. Zbědované kostnaté tělo se rýsovalo pod splihlými mokrými neuvěřitelně špinavými chlupy,z nichž trčelo jakési nahnědlé smetí. A celé to strašlivě smrdělo. Nebylo nejmenších pochyb - kocouří dědek spadl do hnoje nebo ještě hůř - do močůvky. Co s tím? Zvláště, když jsme věděli, jak je kocour nedůtklivý a přes veškeré stáří nebezpečný. Tak jsme si s mužem navlékli pracovní rukavice, připravili lavór s teplou vodou a rejžák. Kocourovi jsme naplnili misku jeho oblíbenou krmí, a zatímco se bavil obsahem misky, začali jsme ho rejžákem drhnout. K našemu údivu vůbec neprotestoval, nejspíš byl šťastný, že se toho smradlavého nánosu zbaví a pochopil, že my mu pomáháme. Držel jako beránek.

A my viděli, že jsme se nemýlili. Z kocoura tekla nefalšovaná hnědá smrdutá močůvka. Museli jsme několikrát vyměnit vodu, než se z nánosu vyloupl zase pruhovaný kožich našeho "pacienta". Operace skončila úspěšně a staroch se spokojene rozvalil na trávu, zatímco my jsme byli rádi, že se to obešlo bez boje a bez šrámů. Za pár dnů se pruhovaný kožich zase lesknul a my jsme na podzim chalupu opouštěli s dobrým pocitem, že na zimu je kocour dobře vykrmený a relativně v dobré kondici. Protože kulhající kocour si myš nechytí.

Přidáno: 45 bodů