Kocouří domov důchodců
Úterý, 22. červen 2010
Dnes nepíšu o našem gaučovém Mourečkovi, ale o starém vesnickém mourovatém rváči, před kterým si nebyla žádná kočka ani kocour jistí. Vylehával na okně sousedům u nás na chalupě, v jedné jihočeské vesnici. Měl nápadně velkou hlavu, podmračený pohled a byl pověstný jako zlý kocour, nikdo se neodvážil ho pohladit, neboť odměnou mu byl okamžitý výpad ostrých drápů.
Z kočičích bitev si za svůj předlouhý život odnesl nejeden šrám, ucho měl jako karfiol, hrubou srst na zádech pocuchanou. Jednoho dne se zjevil u nás na dvorku, vyhublý, kulhající, starý, zbědovaný. Všimli jsme si, že mu chybí zuby, a že je asi proto podvyživený, nic už si neuloví a venkovští majitelé kočky moc nerozmazlují. Tak jsme se rozhodli, že ho přes léto "adoptujeme" a zkusíme ho vykrmit, aby vydržel přes zimu.
Nakoupili jsme měkké kousky masíčka v konzervě a jen zírali, jak se na misku hltavě vrhnul. Div se nedávil, jak žrádlo do něj padalo. Tak jsme jej pečlivě živili celé prázdniny a byla radost sledovat, jak se spravuje, jak se mu začíná lesknout srst a kožíšek je hebčí. Jen na jakékoliv pokusy o pohlazení reagoval dál nedůtklivě. Poté, co mi již potřetí zaťal dráp do ruky, brala jsem si na hlazení pracovní rukavici. Kocour si u nás na dvorečku zvyknul a vysedával trpělivě u misky, aby se žravě vrhnul na každý další příděl. Tak jsme mu u nás na chalupě vytvořili alespoň přes léto jakýsi "kocouří domov důchodců" s přátelskou péčí.
Podle propočtů dle rodinných událostí jsme zjistili, že našemu důchodci už musí být 25 let. Tak si klidné stáří určitě zasloužil. Léto minulo a my jsme chalupu zazimovali. Vykrmený kocour zaoblený do koule s velikou hlavou musel přes zimu spolehnout na sebe a své majitele. S obavami jsme se na jaře vraceli... a ejhle! Důchodce, sice vyhublý, ale živý, přikulhal na dvoreček... S radostí jsme mu opět naplnili misku a těšili se, jak se na ni vrhnul.
Přidáno: 70 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 186
