Kočka jménem Smrt

Musíme se za chvíli loučit s koťátky, protože je uvidíme až zítra. Najednou zahlédnu ze zamlženého okna na chodbičce nějakou kočku. Obraz byl rozmazaný, ale i tak jsem poznala, že na té kočce je něco strašidelného. Vypadalo to, že si mě zatím nevšimla. Když jsem to šla říct ostatním řekli, že jí dnes ráno také viděli. Viděl jí někdy někdo předtím? NE.

Šla jsem se na ní podívat ven. Pomalu jsem otevřela dveře, naše pohledy se setkaly - tak magicky zelené oči, to tělo, jako kočičí mumie... Nejdříve se kočka lekla, ale neutekla, pouze ucouvla. Potom jsem se k ní pomalu blížila - kočka necouvala. Až jsem na ní sáhla, její kožich nebyl vůbec teplý - bylo to tou zimou nebo tím větrem? Po tom, co jsem se jí dotkla, zalezla pod naše auto. Tam zůstala hodně dlouho. Takřka do té doby, než jsme odjížděli.
Když naše auto vyjíždělo opatrně ze vrat, kočka se na nás sedící v autě koukala. Ty její oči! Chtěla nám snad vyslat myšlenku? Chtěla nás varovat nebo odehnat? - To se nikdo nedoví.

Byli jsme pryč jeden den. Před příjezdem jsme strašně mrzli v autě a mysleli jsme na koťátka. Jak se asi mají? Snad někam nezalezla, kam nemají?...
Přijeli jsme až byla tma. Trochu poprchávalo a země byla vlhká. Naše auto zaparkovalo a my jsme vylezli a utíkali rychle domů hned ke koťátkům.
Na první pohled všechna byla v pořádku. Jejich maminka u nich zrovna nebyla, protože koťátka spala. Začali jsme koťátka hladit, ale co to? To poslední se nehýbe! Proboha, ono nedýchá a je studené!!! Jak jsem si uvědomila, že je mrtvé, začaly mou tvář polívat horké slzy. Proč se to muselo stát?! Proč? Ostatní tomu nemohli uvěřit, ale byla to krutá pravda.

Taková bezmoc! Už pro něj nemůžu udělat nic - jen ho pohřbít, udělat mu krásný hrobeček, zapálit svíčky, darovat květiny... Ale nic ho už nevrátí! Proč,proč?!
Vyběhla jsem ven, nechala jsem na sebe zlehka padat kapky deště, které se na mých tvářích mísily se slzami. Nemohla jsem stát, chodila jsem sem tam, stále do kruhu. Musím se z toho vzpamatovat! Když už jsem se přemohla a zadržela další pláč, šla jsem domů.

Udělali jsme mu krásnou rakvičku, vystlanou modrou látkou, přikryli jsme ho bílou peřinkou a dali mu růžovou kytičku. Druhý den mělo koťátko pohřeb. Smutná jsem byla ještě pár dní, když na něj vzpomenu tak se rozesmutním zas.

Kočka v den pohřbu přišla znovu. Měla neviný pohled, ale také se tvářila, že to věděla. Kočička byla překvapivě podobná tomu koťátku. Zavezli jsme jí na veterinu a pan doktor jí dal pár injekcí. Od té doby se trochu vykrmila a navštěvuje nás stále. Koťátko nám ale nahradí jen částečně. Dělat nám radost bude snad stejně, jako kterákoli jiná kočička nebo koťátko. SNAD......

Přidal uživatel "Listicka" - přidáno 80 bodů