kočičí kouzlo
Středa, 30. červen 2010
vše začalo v jedné už trochu starší firmě, kde bylo vše jiné než kde jinde. Nepracovali tam lidé jak jsme dnes zviklí, a v tu dobu ještě ani snad nežili. Ta firma byla plná koček bylo jich tam víc než ost. Oni nedostávali výplatu peníze, ale konzervi a granule. A práve zde se přitoulala jedna opustilá kočka.
Byla na první pohled normální černá s bílou máprsenkou a tlapiškamy. Jenže ten věk byl neobyčejný bylo jí už stodeset let. Všichni se jí divyli, jak je stará, ale ona nevipadala staře. A taky jí ten věk přišel normální. Šla se zeptat ne nějakou pracovní pozici a než došla k řediteli firmy, tak byla oblepená kočkamy a kocouři co zde pracovali. Ptali se jí na cokoliv a ona v pohodě odpovídala až jí jedna otázka zaskočila. Zněla takto. Jaké to bylo když jsi byla mladší, to byl svět stejný? Kočka si musela zavspomínat do minulosti. A pak odpověděla ne byl uplně jiný. Další kočka hned na ní existuje kouzlo kterým bysme se dostali do minulosti. Kočka odpověděla né, ale můžeme ho dnes večer u kočíka ( tak se jmenovalo kočičí sídlo v lese) vymyslet. Plácneme si na to dnes se sejdeme v osum večer.
Všichni se tedy sešli, protože toto si nikdo nechtěl nechat ujít a každý vzal všechny přísady co by se do kouzla hodily i na kočtě se nazapomělo, ale teď co se dělo. Stará kočka všem rozdělila práci tomu dala to a tomu zase to. a ona sama vařila vodu s rumem v kotly. Přidali tam opalovací krém, ředidlo, oxid uhličitý a tak dál a když se to vyřilo odměřily každému sto mm. A první pokusným králíkem byla kočke která vše spískala volala se mourimna. Tak to tedy vypila a hele kouzlo se povedlo. Bylo v stém roce a vuiděla tam starou kočku, když byla mladá. A viděla tam i svou starou prababičku která umřela když se narodila. Její prababička jí poznala, ale ona jí ne.
Kočky se zatím divyli kde je tak dlouho a zjistily že asi neví jak se dostat zpet. To pr tentokrát nějak nedomysleli.
Přidáno: 40 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 317
-
Marienka
10.07.2010 19:31:03
trnca napsal(a):
Je to už sedm let, co jsem ji poznala. Tenkrát mě kolegyně, která občas chodila vypomáhat do útulku pro opuštěné kočky, pozvala ať se za ní zajdu v sobotu podívat na umisťovací výstavu. Upozornila jsem ji, že tam přijdu kvůli ní, ale kočku že nechci. Prožívala jsem tenkrát dost složité období... „Ale jasně, to víš že ano.. jen si popovídáme a uvidíš ty mé svěřence“.
A tak jsem v sobotu vyrazila s dcerou a batůžkem plným kočičího krmení na akci. Vlasta nás přivítala, převzala „vstupné“ a šla se věnovat nějakému návštěvníkovi. My zatím obhlížely kočičky a kočičáky čekající na domov. Bylo nám z toho trochu smutno. Zastavily jsme se u jednoho kotce, kde naprosto nevšímavě seděla nádherná veliká kočka. Jedna z pořadatelek okamžitě zaregistrovala náš zájem a přišla nám sdělit: „..to je taková nešťastná kočka. Nikdo ji nechce..už čtyřikrát nám ji vrátili..ale tenhle kocourek vedle je milý..“. „Proč ji vrátili?“ začala se zajímat dcera. „Je strašně agresivní. I u nás ji nemůžeme pustit z klece. Napadá ostatní kočky..i lidi“. To už na nás bylo moc. Vyjednaly jsme si zapůjčení přepravky, vyplnili potřebné papíry... „A jmenuje se Máňa a je jí asi šest nebo sedm let..“řekly nám na rozloučenou.
Šly jsme domů ve třech. Kóča dávala celou cestu najevo, že ona se nám o žádné stěhování neprosila. Za její hlasový projev by se nemusel stydět ani pardál. Snažila jsem se ji uklidňovat: „ale Maňásku, už bude dobře..“. Asi mi nevěřila a nadávala dál.
Doma vyletěla z přepravky jako rachejtle a obsadila židli u telefonu. Na misku s jídlem nereagovala, zato když kdokoliv procházel kolem „její“ židle, jakoby nabobtnala, její ocas připomímal kartáč na lahve a z hrdla se ozývalo zlověstné mručení. Večer přišel domů syn a ptal se, co to je na chodbě. „To je Maňásek“.... „Aha, a hraje maňáskové divadlo, co?“.. a tak to hodně dlouho zůstalo. Kóča trucovala na židli a strašila a my se jí nevnucovali. Jen jsme jí vždycky něco klidným hlasem řekli a šli si po svých. Miska s jídlem se vyprazdňovala, když jsme nebyli doma a to byl neklamný důkaz toho, že je naše spolubydlící zdravá. Utekly skoro dva měsíce a já krájela v kuchyni maso na oběd, když tu přišla, otřela se mi o nohu a řekla: „mrrrrrrrr..“ Hodila jsem na zem kousek masa..a ledy byly prolomeny. Trvalo ještě hezkých pár týdnů, než se nechala vzít do náruče.
Dnes je z ní mazel k nepoznání. Byla to ona, kdo mi pomohl překonat nejhorší. Když večer děti spaly a já jsem seděla a po tvářích mi tekly slzy, přistálo mi najednou na klíně jejích pět kilo živé váhy, studený čumák mi šťouchl do tváře, ozvalo se vrnění a hned bylo líp. Naučila jsem se ji oslovovat „Marienko“. Chodí za mnou jako pejsek a nikdo mi nedokáže tak od plic vysvětlit, že jdu domů z práce pozdě...v tom překoná i mého přítele. Poslední roky převzala patronát i nad mým vstáváním. Když ráno pípne mobil, přijde se svým: „mrrrrrrrr..“, aby mi připomněla, že je čas naplnit misku k snídani... a když nereaguji, otře se mi její čumáček o tvář. Jen když jsme o víkendu v pokoji ve třech, občas si splete moji tvář s tou druhou a já pak slyším: „..prosím tě řekni jí že je sobota .. ať neblbne..“ Ale pak stejně vidím, jak za svoji snahu inkasuje část jeho snídaně. Mám ji ráda. Asi to v životě neměla lehké, ale dokázala lidem odpustit a naučila se dávat radost. Za to ji obdivuji.