Když nejlepší přítel potřebuje odejít - Eutanasie

Jenže Sanďa se přestal možná více než poslední rok úplně orientovat v prostoru. V noci obcházel zdi kolem dokola, neviděl, neslyšel, měl silnou artrozu. S babičkou se oba vždy k smrti vyděsili když na něj omylem šlápla. Nemohl už vyskočit na své oblíbené křeslo a kňučel před ním bolestí a prosil, aby ho na něj dědeček vyzvedl. Vyčůral se na chodbě metr před dvěřmi, místo před domem metr za dveřmi. Sany se trápil. Podle mého názoru se trápil zbytečně a dlouho. Nakonec dostal svou poslední injekci, nakonec mu dědeček ten dar vysvobození dal. Životní funkce měl Sany ještě v pořádku a sám by ještě nějakou dobu nezemřel. Ale měl bolesti a jeho smysly už nefungovaly, neměl už ze života radost a to by mělo být pro nás všechny směrodatné. V poslední době se objevila nejmenovaná publikace s návodem na péči o staré a nemocné čtyřnohé přátele. Píše se zde, že pokud se již pejsek nemůže pohybovat, vozíme ho v kočárku. Že pokud pejsek již nepřijímá potravu a nechce pít, podáváme umělou tekutou stravu stříkačkou a stejně tak doplňujeme i tekutiny. Je zde spousta užitečných informací jak pečovat o dočasně nemocného pejska, ale naprosto nesdílím filosofii, že takto lze pečovat o psího seniora. Vždyť pokud senior sám dlouhodobě nepřijímá tekutiny a potravu, tělo už zkrátka chce odejít! A my ho musíme jen pustit, takovéto produžování je jen naší sobeckostí. Pokud je diagnoza jasná a neměnná, dovolte pejskovi odejít důstojně..nečekejte až po již několikátém záchvatu přijde ten poslední a pejsek Vám v křečích a blostech zemře cestou autem k veterináři pro poslední injekci..někdy tomu nezabráníme, ale někdy můžeme.

Druhé setkání s eutanasií bohužel bylo pro mne ještě citlivější. Mému prvnímu pejskovi Terrymu se objevila boule v podpaží a když rostla, rozhodli jsme se s veterinářem pro objednání k chirurgickému zákroku. Po tom, co se Sany tak dlouho trápil a s tím, co jsem věděla o rakovině, jejím postupu a drastickém léčení, jsem doma byla skálopevně rozhodnutá před operací říct veterináři, že pokud, až ho otevře a uvidí nějaký průšvih, jako metastáze do uzlin, vnitřních orgánů, kosti... Ať už ho nechá spát. Ikdyž byl ještě bez jiných příznaků než, že se mu to zvětšovalo asi o 1cm/měsíc. Přišli jsme a Terrynek dostal první injekci narkozy. Pomalu vadl. Po chvíli dostal druhou injekci a brzy již úplně usnul. Veterinář si pro něj přišel, pověsil si ho přes ruku a...a já...jsem ze sebe to co jsem se tak odhodlala říct, prostě nevypravila. Nedokázala jsem to vyslovit. Po nekonečném čekání a šíleném stresu jsem za mlhově prosklenými dvěřmi uviděla potácet se černý flek na čtyřech. Terryk byl po operaci, skoro probuzený a nádor nebyla rakovina, ale neškodná tuková bulka, která už znovu nenarostla. S happyendem se odjelo domů a na slovo eutanasie jsem na pár let zapoměla.

 Eutanasie jako taková se provádí dvěma způsoby. Většina veterinárních lékařů upřednosťuje pomalé uspání a potom druhou dávku, způsobící zástavu srdce. V ordinaci jsme utráceli pejska touto metodou. Dávka anestetika byla vypočítaná správně, dvakrát se přidávalo, ale pejsek bojoval a nechtěl usnout asi patnáct minut. Protože jeho problémem bylo hromadění vody v hrudní dutině, pejsek se v leže hodně dusil. Navíc se zpomaleným oběhem to bylo pro něj ještě horší. Důležité pro nás v ordinaci, je dokázat udržet ton hlasu veselý a uklidňující a s pejskem komunikovat do poslední chvilky. Škoda že jsem nezůstala tak klidná i při eutanasii svého pejska, ale to by asi nebylo přirozené. Byl utracen druhou metodou - podáním jednorázové vysoké dávky anestetika, která způsobí zastavení srdce. Když jsem já dostala narkozu do žíly, ucítila jsem nepříjemný pálivý pocit, připadalo mi to jako takový šok, když se látka dostala do srdce (subjektivní pocit). Kvůli tomuto se říká že je tato metoda agresivnější, že první metoda je jemnější. Ale nedoporučovala bych ji v případech kdy má pejsek problémy právě s dýcháním nebo s krevním oběhem. Určitě je hezké když Vám pejsek usne v náručí v čekárně pomalu a ospale a vy můžete být s ním...pokud na druhou stranu z Vás nebude cítit strach a lítost a nepřenese se to na něj. Narkozu mohou jako nežádoucí účinek doprovázat také křeče. Nestává se to často, ale nejde to předem stanovit, každý pejsek reaguje jinak. Takovéto křeče už si, ale zvířátko neuvědomuje.

Po eutanasii by se měl dle zákonů zaplatit kafilerní poplatek a zvířátko nechat u lékaře, který zajistí odvoz kafilerní službou. Většina veterinářů, ale chápe naše city a tak jsou s námi naši drazí ve chvílích, kdy si sedneme pod rozkvetlou třešeň, pod kterou jsme je uložili. Dostávám se ke psaní pasáže, kerá po mě bude poměrně bolestná. Pokud bych psala po staru na papír, asi by byl slzami rozmáčený text nečitelný. Doufám tedy, že neskratuji notebook:-) Terry zemřel ve věku 12 let, teprve 24.5.2009. Objevila se mu na krku obrovská příušní uzlina, začínal méně žrát. Tak jsem odchytila i první raní moč (dříve se léčil s močovými kameny) a jeli jsme na krev. Při běžné prohlídce pan veterinář, ale zjistil, že má zvětšené VŠECHNY uzliny v těle, a to docela podstatně. Výsledky dorazily a bohužel - naštěstí byly v pořádku. To vyloučilo infekci která mohla napadnout lymfatický systém, a kterou by zdolala antibiotika. Bylo potřeba tedy udělat biopsii - odebrání malého vzorku tkáně z jedné z postižených uzlin. Takový rozbor se posílá do Plzně a výsledek trvá kolem 14 dnů. Jenže už tehdy mi pan doktor řekl, že máme na výběr jen z různých průšvihů...lymfom, hodgkinova choroba (druhy rakoviny). Začala jsem si na to myšlenku zvykat. Vyrovnávat se s ní. Mezitím se Terrymu obě příušní uzliny zvětšily jako meruňky. Protože se mu s takovými uzlinami určitě špatně polykalo, nakoupila jsem mu zásobu špičkových konzerv a haldu jeho oblíbených pamlsků. Bohužel už tento nákup nestihl dojíst...

Asi za 10 dní mi volal veterinář. Stačilo mi, když řekl, že už má výsledky a že to není dobré, odpověděla jsem že přijedu. Dostala jsem do ruky výsledek s verdiktem agresivní typ lymfomu. Pan veterinář mi řekl, že prognoza u tohoto typu je asi měsíc života. Byla to rána. Trochu dočasně mohou pomoci vysoké dávky kortikoidu. A protože jsem sama takové brala a měla je doma, pár dní jsme je dávali i Terrykovi. Jenže při takovéto nemoci je dávkování obrovské. Pokud se můj zdravotní stav zhorší, že musím jít ležet do nemocnice, dají mi dávku 24mg a vážím 55kg. Terrásek vážil 25kg a jeho dávka byla 40mg. Kdo někdy bral kortikoidy zná jak seberou všechnu životní energii. První dny byl s kortikoidy veselejší, trochu pookřál, potom mu ale způsobily poruchy trávení a bolení bříška..navíc jsem si zvpoměla na Sanyho a tak jsme je vysadili. Veterinář se v prognoze nezmýlil a Terry nám odcházel před očima. Uzliny se stále zvětšovaly. Přidala se nějká uzlinka pod okem, byl celý nateklý, unavený, smutný. Jedl už jen měkké konzervy z ruky, nebo u plotu před sousedovic psy. Ale stále se těšil na procházku a piškotky. Nejvíce ze všeho miloval když se jelo na chalupu. Byla tam obrovská zahrada kde trávil v mládí prázdiny a hlavně zbytek rodiny, který miloval. Usoudili jsme, že cesta už by pro něj byla příliš únavná a tak "mohamed přijel k hoře". To byl ale bod, kdy i zbytek rodiny pochopil, že už je jeho čas, a že nesmíme být mi sobečtí. Přivítal je, ale krátce, a ne tak bláznivě jako jindy. A šel si lehnout do klidu na druhou stranu zahrady. Jindy tak společenský pes se nás po celý den stranil. Druhé ráno, se naskytl mamince hrůzný pohled, kdy otevřela branku, že se jde na procházku...a Terry si do branky lehl a položil hlavu. Nechtěl ven. Jsem ráda, že jsem byla tohohle zážitku ušetřená. Týden před eutanasií měl můj pejsek Terry stále i lepší i horší dny, zpravidla se střídaly 1:1. V lepších dnech s námi "hopikal" a pracoval na zahradě a nadšeně vyklusával na procházky. V horších dnech unaveně spal a byl apatický a nesnědl už ani moc pomlsků. Ten den, když odjížděla návštěva, si k nim skočil do auta. Vzpoměl si na mládí, kdy jezdil na milovanou chalupu na prázdniny, nebo snad ještě chtěl utéct hrobníkovi z lopaty? To bylo to stejné ráno, co nechtěl ven. Vybrali jsme místo a vykopali hrob. Celá rodina jsme šli do lesa na procházku. Rozlučkovou... Ještě neumíral, ještě kolem nás popobíhal, ještě přijal piškoty a byl rád, že jsme s ním. Ale už ne tak jako dřív. Už venčení více páníčky najednou nevzbudilo záchvat naovladatelného nadšení. Těch signálů už bylo tolik...sedla jsem s ním sama do auta a do kufru dala pelíšek. Snažila jsem se být co nejsilnější, pro něj.

Do veterinární ordinace vešel po svých, na první pohled, obstojně zdravý pejsek. Panu doktorovi jsem jen řekla že už jdeme na injekci, že už se ze života raduje méně než z 50 % dne...jak reagoval na návštěvu a jak odmítl raní procházku. Bylo to 3 týdny od doby, kdy mu byl dán měsíc života. Položili jsme ho na stůl. Do pelíšku jsem ho zatím uložit nesměla. Vystříhali jsme mu chloupky nad žilkou a lékař vpíchl anestetikum. Terry si hlasitě a spokojeně oddechl a položil hlavu. Bylo to skvěle provedené, rychlé, ani si nestačil uvědomit, že umírá, že to není jen braní krve na které je zvyklý. Rozplakala jsem se tedy až potom. Vydržela jsem to. 3x po sobě s odstupem několika minut pan doktor zkontroloval že srdíčko nebije, reflexy nereagují a pejsek nedýchá. Bezvládné tělíčko jsme položili do pelíšku. Na první pokus jsme ho tam dali obráceně, ale pan doktor pochopil moje přání a pomohl mi ho otočit. Nešly mu zavřít oči. Jinak by vypadal že spí. Zaplatila jsem 500 Kč. Pan doktor mi pomohl Terrynka v pelíšku odnést do kufru auta. Plačky jsem odjela domů. Pelíšek jsme vynesli a uložili do hrobu. Do náruče jsem mu dala jeho plyšového pejska. A přikryla je dekou, kterou jako štěně prokousal. Bylo hrozné udusávat nad ním hlínu, ikdyž už byl hluboko pod zemí. Vedle sebe mám teď plyšáčka s jeho obojkem a malou pyšovou třínohou kočičku bez ouška, užužlanou a oslintanou. Nikdy ji nevyperu. V malé šperkovničce mám snítku jeho srsti a v obývacím pokoji máme jeho fotografii. Je realita, že zvířata žijí kratší dobu, než my lidé. Organismus má svou životnost a musí odejít nějakým způsobem. O rok dříve nebo později, zástavou srdce ve spánku, kterou by si každý přál, nebo rakovinou. Za tu bolest když odcházejí, ale ten čas co jsou s námi stojí.

Všem truchlícím pozůstalým vzkazuji, že pořízení nového kamaráda NENÍ neúctou k zemřelému. NENÍ výměnou "věci". Milovali jsme soužití s čtyřnohým kamarádem, přineslo nám spoustu radosti, máme rádi když nás někdo vítá doma, jsme rádi že nás vytáhnou na čerstvý vzduch a starají se nám tím o zdravé srdíčko, jsme rádi když se smějeme veselým kouskům a jsme rádi když v práci vyprávíme co zase všechno roztrhal a sežral. Jsme zvyklí na to soužití. Neváhejte proto dlouho. Věřte že nového pejska vám do cesty poslal zrovna Váš Alík, aby se o Vás staral jako on doposud, stejně jako v této nádherné pohádce:
http://www.miciny.cz/clanky/kocici-pohadky-54/darecek-z-nebe-2092/

Pro anglicky mluvící doporučuji pročíst si web:
http://www.blessingthebridge.com/

Do budoucna se pokusím přeložit a udělat výtah. V podstatě se jedná o možnost nadpřirozena, zvířecího nebíčka, co nás naše zvířata učí o životě, vzkazů od čtyřnohých přátel a jiné "pohádkvé" psychologické povídání a příběhy. Opravdu se to hezky čte a uklidňuje. Pohádky jsou krásné a dovedou utěšit, tak proč jim nevěřit?

Přidáno: 300 bodů - extra bonus :)