Kateřina

Šla jsem tenkrát se svým malým synkem z nákupu, když jsem z opuštěné zahrady naproti našemu domu uslyšela zoufalé mňoukání... „Aha Macík asi zase někam vylezl“ napadlo mě. Ale ten hlas..nebo spíš hlásek byl nějak jiný, slabší.

Nahlížela jsem přes nízký dřevěný plot, ale nic jsem neviděla. Do cizích zahrad se lézt nemá. Jenže ten kočičí nářek neustával. Rozhodla jsem se tedy a vysadila za plot synka. Za chvilku se vrátil k plotu a sděloval mi: „mami, je tam koťátko a má jenom jedno očíčko..“ To už na mě bylo moc. Přelezla jsem ten cizí plot, ať si mě třeba sousedi vidí... a za chvíli jsem již držela v ruce docela maličké mourovaté koťátko. Hubeňoučké tělíčko se celé třáslo. Pláč se změnil v občasné mňouknutí. Asi se mi snažilo sdělit to, co jsem viděla sama. Že má hlad. Očíčko bylo naštěstí jen zalepené (asi díky nějaké nečistotě).

Stála jsem už zase i se synkem a tím maličkým chomáčkem chlupů na chodníku a sbírala tašku s nákupem, když se vedle mě ozvalo: „vy si berete ty koťata?“ Ohlédla jsem se. Stála tam dívčina, která bydlela naproti nám přes ulici, a její kamarádka. „Jaká koťata? Ono je jich víc?“ ptala jsem se. „No dvě. My se na ně chodíme dívat jestli eště žijou..“ řekla dívka a mně bylo zle. Tolik bezcitnosti... když stačilo jedno stisknutí našeho zvonku a bylo vše O.K. Všichni v okolí mě znají a vědí, že bych pomohla.

„Tak mi přines i to druhé, ano?“ nutila jsem se do smířlivého tónu, i když to bylo těžké. Za chvíli mi podávala druhé kotě.. „ale to je mrtvé..“ vyhrkla jsem..
„ne eště se mu hejbe bříško..“ oponovala sousedka.

Byla to pravda. Pod černým kožíškem opravdu ještě byla jiskřička života. Už jsem se nezdržovala. S oběma koťátky jsem šla rychle domů. Mourek byl v pohodě a pomaličku ulizoval naředěné kondenzované mléko.. Jenže co to druhé? Ztuhlé natažené tlapky, ouška i kožíšek plné muších vajíček. Kapička mléka, kterou jsem kápla do pootevřené tlamičky, vytekla koutkem ven .. jen to sotva znatelně se pohybující bříško dávalo vědět, že maličká ještě bojuje. Nevěděla jsem co dělat. Slzy se mi koulely po tvářích. Nakonec jsem napustila umyvadlo příjemně teplou vodou, kotě do ní dala a začala ho čistit a masírovat. Po chvilce se tlapky pohnuly a ozvalo slaboučké mňouknutí. Bylo vyhráno. Ještě rychle dočistit ouška a za chvíli už malá ulizovala mléko z injekční stříkačky.

Pak, zabalená do kulichu mého synka, usnula stejně jako její bráška, který měl více sil a vlastně jim oběma zachránil život. On dostal jméno Ferda a bydlí o ulici dál u moc hodných lidí. Kačenka (jak ji pojmenoval synek) zůstala u nás. Nikdo ji nechtěl. Nikdy z ní už nebyla „paní kočka“. Měla s bídou 2,5 kg, ale jinak byla zdravá a šťastná.. dokonce tak moc, že s naším kočičákem Macim přivedla na svět dva vrhy krásných koťátek. Nejprve tři černé kocourky a o půl roku později tři želvovinové kočičky. Další koťátka jí veterinář nedoporučil mít. Byla příliš slaboučká a také chudokrevná. A tak to vyřešil za ni.

Žila celkem jedenáct let. Umřela na leukemii. Poslední rok se u ní střídaly dny, kdy byla hravá a šťastná, se dny, kdy převážně spala. Těch druhých bohužel přibývalo, až se jednou nevzbudila vůbec. Je to už pár let, ale stejně je naše Káťa pořád se mnou.

Přidáno: 90 bodů