Jak k nám doputoval Barny

Moji rodiče trávili červnový víkend na chatě u Benešova. Pozdě k večeru si můj tatínek vyjel do hospůdky do nedaleké vesnice. Po chvíli se vrátil a na sedadle spolujezdce se vedle něj choulilo malé černé koťátko! Moje maminka vůbec nechápala: "Co to má znamenat?" "V hospodě nabízejí krásná kotátka, tak jsem si jedno z nich vzal." Nutno podotknout, že můj otec je svérázná osoba a když se mu něco zlíbí, jde si za tím a nepromýšlí důsledky.

První problém nastal v samotném koťátku. Bylo moc malinké na to, aby už mohlo vyrůstat bez maminky. Odhadem nemělo ani půl kila, mělo slabé nožky a bříško nafouklé od škrkavek. Bylo na něm vidět, že by ještě potřeboval chvíli dostávat mlíčko, aby zesílil. Mamka se rozhodla zakročit: "Je moc roztomilé, to ano, ale je ještě moc malinké, nemůžeme si ho nechat." Další problém byl také v tom, že moji rodiči mají staršího psa Ennyho, který by asi těžko přítomnost kotěte snášel.

Maminka rozhodla: "Nedá se nic dělat, musíme ho vrátit." Sedli zpátky do auta a vyjeli směr kocourkovo rodiště. V hospodě zastihli údajnou majitelku kočky a jejich koťat. Ta je ale rázně odbyla. "Nene, paninko, co je daný, to je daný. Váš manžel si ho vzal, já ho zpátky neberu. Potřebuju se zbavit ještě dalších dvou, chápete?" Maminka pochopila velice brzy, co to asi může být za ženskou, když takhle mluví o zvířatech. Když viděla ji a celý ten lokál okolo, v kterém to malé vyrůstalo, uvědomila si, že ho ani vracet nechce. "Tak mi aspoň řekněte, co má tak malé koťátko jíst?" zeptala se mamka. "Vy už si s tím nějak poradíte. Já nemám čas se tady s vámi vybavovat."

A rodiče byli opět zpátky na chatě. S vyděšeným černým uzlíčkem, který běhal po terase, vůbec nevěděl, co se s ním děje, byl vystrašený a hledal svou kočičí maminku. Bylo už pozdě na to, aby se naši vrátili domů, museli s malým na chatě přespat. Mamča mu dávala rohlík a pak suché granule našeho psa. Kocourek jedl jako blázen, pak udělal na gauči malou loužičku a usnul.

Náš pes s rodiči samozřejmě nemluvil. Kotě ve svém rajonu vnímal jako největšího nepřítele a rodiče museli bedlivě střežit každý pohyb, aby si to s ním náhodou nevyřídil osobně. Bylo jasné, že s našima v panelákovém bytě žít prostě nemůže. V tu chvíli se mamina rozhodla mi zavolat a celý příběh mi převyprávěla. Do telefonu se rozplakala. "Já vím, že to po tobě nemůžu chtít, ale když si ho nevezmeš, tak já vůbec nevím, co s ním budu dělat."

No, copak můžete říct ne? Doma už jsem měla jednu kočičku a rozhodně jsem neplánovala druhou. Ale tohle spadlo samo z nebe. Takže v neděli jsem si pro kotě k našim jela. Leželo na posteli v ložnici, zabalené v dece. Bylo velké jako lidská dlaň. Okamžitě jsem pochopila, proč ho vlastně táta vůbec přivezl. Mohlo totiž skončit daleko, daleko hůř. A že to tedy byl kocourek luxusní! Na hřbetě a hlavě měl černou srst, ale s pravidelnou světlou kresbou a srst pod krkem a všechny tlapičky měl bílé. Vypadal naprosto fantasticky.

Hned druhý den jsme kocourka vzali k paní veterinářce. Byl opravdu malý a hubený, ale vypadlo to, že kromě toho nafouklého bříška je zcela zdráv. Jeho stáří odhadla na pět týdnů a tak jsme mu datum narození stanovili úředně na 14. května (ten den má narozeniny naše babička). Paní doktorka také rozluštila záhadu jeho původu. "Takhle nádherně zbarvené kotě nemůže být obyčejný mourek. Myslím, že to bude z poloviny nějaká exotika, tipuju sibiřskou kočku. A jednou z něj bude pořádný kocour."

A tak jsme pro toho našeho sibiřana vymysleli jméno pro opravdu velkého kocourka - Barnabáš. Ale ze začátku to byl prostě prcek. S naší Anaky se také skamarádili, i když to byl ze začátku trošku boj, protože naše dáma na něj dost žárlila a nechtěla si ho pouštět moc k tělu. Ale všechno se postupně srovnalo, naučila ho spoustu věcí a on také od ní spoustu věcí odkoukal. Ted už spolu spinkají, papají, zlobí a perou se.

A co Barnyho rodný dům? Tak tomu se s maminkou úspěšně vyhýbáme. Tak nějak nemůžeme vidět tu dotyčnou paní, která s koťaty zachází jako s věcmi a klidně by je nenechala i utratit. Doufáme, že Barnyho sourozenci měli štěstí a teď obývají pelíšky ve šťastných rodinách. I když jsme k Barnymu přišli "jako slepí k houslím", jsme hrozně rádi, že ho máme a už bychom ho nevrátili.

Přidáno: 100 bodů