Jak jsem se dostala k mým páníčkům

Jednoho dne k paničce do práce nastoupil nějaký nový kolega a po pár letech se z něj stal paniččin manžel. Koupili si za Prahou byt a odtěhovali se tam. Bohužel pořád neměli na pejska dostatek potřebného času, tak si pořídili osmáčky. Nejdřív si pořídili Degýska, ten byl asi dva týdny sám a panička viděla, že se nudí a je mu smutno. Tak se rozhodla, že mu s páníčkem pořídí dvě kamarádky. Aninku a Maninku si přivezli 8.12.2008 domů a dali je k Degýskovi. Samozřejmě se nezkamarádili hned, ale za pár týdnů to bylo lepší.

Panička se o ně starala velmi dobře, nebo vlastně ještě se pořád o ně dobře stará. Ale pořád jí chyběl pocit, že se nemůže pomazlit s nějakým větším zvířátkem než s osmáčkama. Byla nešťastná, protože toužila po pejskovi a nemohla ho pořád mít. Přemlouvala mého páníčka, aby si vzali z útulku nějakého hafínka a nějak to zvládnou, ale páníček byl neoblomný, protože myslí racionálněji a je nohama pevně na zemi. Moje panička jse totiž takový velký snílek, na všem a na všech vidí jen to dobré a pořád lítá hlavičkou v oblacích a je takový naivní stvořeníčko, které si myslí, že vše se dá zvládnout a dobro vždy vítězí nad zlem :-).

Panička už nevěděla, co má dělat, srdíčko jí plakalo a byla nešťastná. Tak zkusila páníčkovi navrhnout, že by si pořídili kočičku. Když uslyšel její nový nápad, tak řekl nekompromisně ne. Panička se s tím svěřila páníčkově mamince a ta s páníčkem souhlasila, říkala, že kočky přenášejí různé nemocia tak podobně. Jenže moje panička, jakmile ji napadne nějaký nápad, myslí si, že je dobrý a není důvod ho neuskutečnit. Tak se panička informovala na internetu o chování kočiček, zjišťovala si veškeré informace a tak dlouho prosila páníčka, zda by si mohli pořídit kočičku, až po dlouhé době páníček souhlasil, ale jen s tou podmínkou, že by chtěl britskou modrou kočičku.

Panička se toho chytla a začala pro to dělat i nemožné :-). Hledala a hledala a zatím nemohla najít žádné koťátko.

Až jednou se stal úplnou náhodou zázrak. Moji pníčci jeli na návštěvu za páníčkovou sestřenicí. Ta má tři děti a její dcera je také milovnicí kočiček. Lucinka, to je dcera páníčkovy sestřenice, našla na internetu nabízená koťátka britské kočičky druhý den k odběru. Panička to ukázala páníčkovi. Páníček si vzal mobil a zavolal na uvedené číslo a za chvilku se vrátil. Vypadal jako že se moc nedomluvili, ale najednou řekl paničce, že druhý den ráno pojedou do České Kamenice u Děčína pro nového člena rodiny. Panička začala skákat radostí vysoko a objímat celou páníčkovu rodinu a páníčka nejvíc. Druhý den ráno se vypravili nejdřív do obchodu pořídit kočičce pelíšek, přepravku, kočičí záchod, stelivo, dobrůtky, hračky, škrabadlo a veškeré potřebné věci pro kočičky. A pak jeli směr Česká Kamenice.

Dorazili na místo určení a seznámili se s majiteli kočiček a šli se podívat na koťátka. Panička byla úplně u vytržení a mohla se rozplynout z těch malinkatých stvořeníček, které tam běhali a lítali po velké místnosti. Maminka je také krásná kočička. Panička si vzala do náruče malou kočičí holčičku a mohla se radostí rozplynout :-). Vyřídili vše potřebné a mohli se rozjet zpátky domů.

Na cestě zpátky mi vymýšleli různá jména a žádné vymyšlené se k mě prý nehodilo. Cestou mi koupili granulky pro koťátka, které mi dávali majitelé a kapsičky, které jsem dostávala papat. Celou cestu se mi stýskalo po bráškovi a po mamince a nahlas jsem plakala a mňoukala. Panička se mnou seděla vzadu v autě a dávala mi do mřížky v přepravce ruku, abych ji mohla cítit. Myslím, že panička byla z mého smutku ještě víc nešťastnější než já. Srdíčko plakalo i jí z toho, že mě vzali od maminky a brášky a jsem smutná. Pak jsme přijeli domů a mohla jsem si pročichat celý byteček. Pak na mě panička mluvila a volala na mě a napadlo ji jméno Princezna a od té doby se tak jmenuji :-). Celá cesta a zkoumání bytečku pro mě bylo tak náročné a vysilující, že jsem usnula na gauči na dece a spinkala a spinkala a spinkala. Jak jsem se seznamovala s osmačkama a novým domovem vám povyprávím příště:-)

Přidáno: 100 bodů