Jak jsem lovila a téměř ulovila

Nejprve přilétl ptáček s červeným bříškem a hlasitě svolával další. Dvounožec mu říkal červenka. Za chvilku si sedly na větvičky kousek ode mne sýkorky modřinka a ta druhá s černou čepičkou, prý nějaká babka. Ty tropily docela rámus až jsem rozčileně mrskala ocáskem, že na ně nemohu. Z větší výšky na nás koukal pták s tlustým namodralým zobákem. To byl zase nějaký dlask. Ještě výše seděl holub a tiše hleděl na ten rej pod sebou. Když přiletěl černý kosák, rozhodla jsem se, že to tady rozeženu. Přiskočila jsem k blízkému stromu, že na něj vyšplhám. V ten okamžik si sedl na větvičku keře naproti jiný, tentokráte žlutohnědý pták. Musela jsem k němu, protože takového moc zblízka nevídám. Dvounožec mi povídá, že to je strnad. Pár krůčků, strnad odfrčel a na strom zase kousek dále začal bubnovat ten strakatý pták. Svalila jsem se bezmocně na zem a vzdala to. Zmítala jsem sebou zprava doleva a dělala, že nic neslyším. Dvounožec se smál a říkal, že okolo sebe práším jako bůvol. Když ptactvo seznalo, že nejsem zcela při smyslech rozlétl se každý po svém.

My pokračovali také dál. Potkali jsme jednu hodnou paní, která na mne překvapeně zírala. Vůbec jsem se jí nebála, ale držela jsem si raději odstup. Říkala, že kočku v lese na procházce ještě neviděla. No jó, hold jsem vyjímečná! A to už sedm let! Když paní zmizela mezi stromy šli jsme pomalu stejným směrem. Minuli jsme trnkové keře, jež se začínají barvit do běla záplavou malých květů a vystoupali na kopec. Tam jsem se od dvounožce oddělila a vydala se do houštin na průzkum. Co se následně událo si budu pamatovat celý život. Podařilo se mi vystopovat bažantici. Dvounožec nikde! Přiblížila jsem se jako nikdy předtím a poté se vše odehrálo velmi rychle a celkem potichu. Vrhla jsem se vpřed, drápky ovšem projely peřím, veliký pernatec se vysmýkl a vzápětí jsem inkasovala úder zobákem! Za to, že jsem nepřišla o oko vděčím jen svým reflexům, které si mohu díky obětavosti mého dvounožce na procházkách pravidelně cvičit. Tatam byla má mírumilovnost z předešlého dne! Byla jsem rozhodnuta pro pomstu! V tu ránu se ozvalo dvounožcovo pískání. Zaslechl totiž podezřelý hluk našeho boje a za okamžik se i objevil. Bažantice výstražně pípala a pokusila se uniknout zpod smrčků. Rychle jsem se plížila za ní. To už nás dvounožec uviděl a zadržel mne. Když uviděl krvavou ránu pod mým levým okem bylo mu vše jasné. Rychle mne prohlédl a když seznal, že vše přežiju zkontroloval místo střetu zda-li jsem prý nenapáchala nějaké škody. Poté mne doslova nacpal do tašky a vydali jsme se bažantici dohledat. Brzy jsme ji našli. Zdálo se, že nijak neutrpěla (to vím jen já a nepovím) a po dalším kroku odlétla. Já byla odnesena domů, kde mi ránu vymyli a zdezinfikovali. Ovšem oko mne docela bolelo, pořád jsem jej přivírala a trochu slzelo. Ale byla jsem ráda, že to takhle dopadlo. Je to pro mne ponaučení a pro vás ostatní, zejména domácí kočičky varování, že i ten zdánlivě neustále prchající opeřenec dokáže být hodně nebzpečný. Nakonec jsem si lehla do křesla, stočila se do klubíčka a usnula.

Ráno jsem se probudila brzy a šla jako obvykle k oknu zjistit jestli se venku neděje něco zajímavého. Bolest byla tatam, navíc přímo pod okny seděla na stromě veverka a hodovala. Začala jsem bubnovat do balkónových dveří ať mne pustí. To se mi splnilo, i když jsem dostala vodítko a mohla se tak pouze koukat. Veverka baštila ořech a od tlamičky se jí doslova prášilo. Zatímco jsem pozorovala, dvounožec vše přichystal a já mohla rovnou nastoupit do své tašky.
V lese bylo opět krásně. Ptáci sice nepřiletěli, ale já tomu byla ráda. Alespoň jsem nemusela koulet tím okem. Zlákala mne louka, neboť se na ní něco hýbalo. Několika skoky jsem se dostala na místo, avšak čekala na mne již jen v zemi zející díra. O kus dál právě procházel srnec se srnou, ale já si po včerejší zkušenosti s bažanticí nějaké to pronásledování odpustila. Nezbývalo, než se vydat na oblíbený palouček. Šla jsem tentokráte oklikou a očichávala stromy okolo. Našli jsme hnízdo drozda, ale bylo prázdné. Asi jej vyloupila sojka. Nedávno jsme jednu takovou loupežnici viděli a drozdí rodiče ji hnali od hnízda pořádně daleko. Když jsme došli na palouček byla jsem docela unavená. Přesto se mi po chvíli podařilo ulovit ještěrku. Brala jsem ji opatrně do tlamky abych jí neublížila a pouštěla ji na místečku s udusanou trávou. Vždy, když už se zdálo že unikne jsem ji chytila a přinesla zpátky. Nakonec se mi přece jen schovala, protože jsem se musela podívat co to o kus dál šramotí. Za chviličku jsem uviděla další, takovou maličkou. Vůbec netušila, že ji pozoruji a přiběhla mi přímo před tlapky. Zachránila ji právě její velikost a hbitost s jakou zmizela v trávě. Sluníčko pořádně hřálo a tak už jsem se dále nenamáhala a pohodlně se natáhla pod smrček. A poněvadž čas pokročil, museli jsme se všichni vrátit domů. Dostala jsem masíčko z mističky, napila se a šla chrnět. Díky dnům jako tyto mívám pak krásné sny plné vůní, všelijakých zvuků a neuvěřitelných dobrodružství.
Julinka

Přidáno: 120 bodů