Cesmínčiny koťátka

Čas, jak ovšem jistě všichni víme, velmi rychle utíká a než jsme se nadály, koťata nám poněkud povyrostla. Pořád jsme ale byly klidné, říkaly jsme si, kdepak, ti mají tak maximálně půl roku, ale už jsme trochu hlídaly. Jeden den, takhle navečer, slyším najednou z vedlejší místnosti takové typické mrundivé zvuky, ale pořád mi to tak nějak nedocházelo, pořád jsem se přesvědčovala o těch 6 měsících a nedošlo mi v té době ani to, že i v tomto věku jsou kočky schopné mít mláďata. Na omluvu uvádím, že jsme v té době řešili velmi nepříjemné rodinné události, takže asi nesoustředěnost :-)).

Když jsem potom asi za dva dny uviděla Kubu přímo v akci, jak vyrábí koťátka, jako správný mladý jinoch, nebylo už v tu chvíli, co by mi nedošlo - začaly jsme s dcerou intenzivně přemýšlet, co podnikneme. Řešení se nabízela dvě - nechat kočičku vykastrovat ihned - operace je ale v tomto případě rozsáhlejší - nebo jí koťátka nechat, postarat se a vydržet další hloupé narážky a impertinence od manžela, nehledě na to, že jsme měly stále na paměti, že Kuba a Cesmínka jsou sourozenci, takže ještě riziko zdravotní pro koťata. No, řeknu vám, nikdy bych si do té doby nepomyslela, že se mi něco takového může přihodit. Dnes už tak namyšlená nejsem :-))

Cesmínce jsme ty koťátečka nechaly, jasně, že nechaly, věděly jsme od začátku, že se tak rozhodneme, ale prvotní strach tak nějak člověku nedovolí, rozhodnout se hned. Měla jich 5 - tři černá, jedno úplně - to je naše Borůvečka, černidlo, kterou jsme si nakonec nechaly a dvě - kocourka a kočičku po Cesmínce s hvězdičkou pod krkem. No a dva mourečky po Kubíčkovi, taky kocourka a kočičku. Tak vzornou maminku jsem do té doby nikdy neviděla, už jenom porod jak zvládla, taková mladinká, skláním se před zvířatama, kam se na ně hrabeme. Ani štěstí nás neopustilo a koťata se narodila zdravá. Jenom ta doba celá byla hrozně hektická, já jsem se rozváděla, do bytu nám lezli řemeslníci, měnili nám okna, dělaly se stupačky, elektrika, plyn, když se teď ohlížíme zpět, nechápeme s dcerou, jak jsme to mohly zvládnout. Cesmínka - maminka byla neuvěřitelně statečná, ale bylo zárověň vidět, jak je ráda, že jsme s ní a jak na nás hodně spoléhá. Koťátka ji změnily a od té doby nám daleko víc věří.

Dnes je všechno za náma, rozvod, nepříjemnosti, zvykání nových kočiček, které k nám do této doby ještě přišly. Jsme teď samy holky, druhá dcera se po odchodu manžela přistěhovala zpět, máme tu klid a kočenky jsou šťastné.

Tento článek jsem napsala i proto, abych upozornila na to, co mi tenkrát vůbec nedošlo, že totiž venkovní koťata jsou daleko menší, než ta doma narozená a můžou třeba v půl roce vypadat tak na čtyři měsíce. Nakonec jsme se z dcerou shodly, že v době odchytu musely mít nejmíň 5měsíců, ne-li víc.
Tak vám všem milovníkům a zachráncům kočiček přeju, abyste takových příhod měli co nejméně a když už vás potkají, najděte v sobě odvahu řešit tu situaci tak, aby byla výhodná hlavně pro ty kočičky. Odvděčí se vám stokrát, v této neuvěřitelně stresové době, kdy si už ani lidi nedokážou dát tolik lásky, kolik vám jí dají ony.
A teď mě napadá, že někdy ještě napíšu o tom, jak u nás nakonec zůstala Borůvečka :-))
Mějte se a na napsanou

Přidáno: 80 bodů