Byla jsem koupené koťátko, ne ukradené! :o)
Úterý, 16. únor 2010
Když jsme si nedočkavě jeli s předstihem dvou dnů pro našeho malého člena rodiny - pro malé koťátko jménem Chipina - byly to neuvěřitelně příjemné nervíky. Znáte to, když se na něco moc těšíte, ale přesto jste z toho nervózní. Byla to cesta z Prahy po dálnici do Nového Bydžova. Během cesty jsme se zastavili na jídle, abychom se posilnili na to "naše koťátko"! Posilněni a opět časově v předstihu jsme vyjeli do našeho cíle. Cesta trvala celkem dlouho. Když jsme přijeli na malé náměstíčko v Novém Bydžově, majitelka Chipiny tam ještě nebyla - jak jinak, vždyť jsme tam byli v předstihu 45 minut. No co, bylo léto, tak jsme si sedli na lavičku, dali si zmrzku, koupili si sluneční brýle a povídali si, jaké to naše modré kotě asi bude.
Když se přiblížilo auto našeho koťátka, vyšli jsme se vztyčenou hlavou vstříc našemu kočičímu osudu. Majitelka vystoupila a držela v náručí malé modré pruhované kočičí baby - láska na první pohled. Zaplatili jsme našeho prďolu, obdrželi pár rad, rozloučili se se slzou v oku paní bývalé majitelky. Když jsme chtěli rychle otevřít dveře u auta, abychom se mohli už konečně schovat před slunkem a odjet z toho rozpáleného parkoviště, manžel zjistil, že se mu v kapse od batohu, kde měl klíče od auta, roztekla čokoláda. Otevřeli jsme auto a sedla jsem si s Chipem na zadní sedadlo. V autě úplná výheň, manžel měl kalhoty, batoh, volant a řadící páku od čokolády. Bylo potřeba urychleně vyjet a udělat luft, protože ve Felicii není klimatizace. Manžel se však nejdříve potřeboval otřít od té čokolády, takže než jsme vůbec vyjeli, byla jsem zpocená jak myš a kotě dýchalo zrychleně s vyplazeným jazykem, jako by běželo maratón.
Nakonec se povedlo vyjet. Řekla jsem manželovi, ať otevře dokořán okna, ať se udělá luft, protože jsem se bála o Chipa, aby se nám to kotě neuvařilo za živa. Manžel musel ale šlápnout pořádně na plyn, aby se to tam trochu vyluftovalo. Když jsme se dostali na dálnici, všimla jsem si, že jedeme neustále v levým pruhu a vedle vpravo stále koukám, jak předjíždíme jedno auto za druhým. Manžel ví, že rychlou jízdu nenávidím, takže toho využil, když jsem měla oči jenom a jenom pro to naše koťě malé, kterého jsem se celou cestu nemohla nabažit. Tak jsme to pelášili po té dálnici 160km/h, jako kdybychom naše milé koťátko ukradli. Doma jsme Chipina pěkně uvítali, krásně se zadaptovala, lehla si po té náročné cestě do připraveného pelíšku a vyčerpaná usnula. No a já se zánětem v uchu a manžel s angínou proleželi dovolenou, kterou jsme si vytyčili na naše kotě milé, protože není nad to mít "luft" v autě.
Přidáno: 73 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 167