Buďto já, nebo kočka

Získala jsem krásného kocoura Mourečka, kterého jsme si s dcerou hned zamilovaly. Jen manžel stávkoval. Tři dny chodil jako kakabus, na kocourka jen syčel a jednou ho dokonce dost nešetrně vystrčil na balkon. Pochopila jsem, že naše rodinné soužití nebude jednoduché. Tak proběhly v napjaté atmosféře asi dva týdny. Moureček se hezky naučil na záchůdek, ale najednou ouha - začaly se objevovat loužičky, kde neměly být - tu na koberci, tu dokonce na peřině! To bude průšvih, manželovu reakci jsem si vůbec neuměla představit.

Začaly jsme s dcerou loužičkový problém řešit převýchovou, do oblíbených rohů pokoje jsme nastříkaly doporučený kočkoodpudivý sprej a koupily jsme milostpánovi Mourkovi druhý záchod, aby měl potřebný komfort. Manželův odmítavý postoj se neměnil, ale loužičkový problém jsme částečně vyřešily, už se objevovaly loužičky jen v rozích pokoje a tam jsme instalovaly záchytné tácy. Doma to vypadalo na zákopovou válku. Až jednou.... Přijdu domů a co to vidím v rohu pokoje? Nějaká tlustá větev přivrtaná ke zdi. "To má kocour škrabadlo," dí neutrálně můj muž. Že by nového člena domácnosti konečně přijal?

Druhý den nevěřím svým očím - manžel je u skříně, na které stojí Moureček, a nacvičují spolu akrobatické číslo - skok ze skříně na manželovo rameno. Nestačím zírat. Za chvíli má můj drahý samozřejmě rozdrápané rameno. Ale to se rychle vyřeší - manžel na sebe hodí starou bundu a v tomto pracovním oděvu pak s Mourkem nacvičují každé ráno. Za pár týdnů už na sebe dělají budliky budliky a manžel ani nepípne, když Mourek dělá nějaké skopičiny. Během pár týdnů je úplně ochočený - myslím tedy manžela.

A s kocourem jsou jedna ruka neboli tlapka. Dnes je docela běžne načapám, jak se mazlí na koberci. A tak něžně jako na kocoura na mě manžel nikdy nemluvil. Přistihla jsem se, že žárlím.

Přidáno: 80 bodů