Brutus aneb cesta tam a zase zpátky
Čtvrtek, 18. únor 2010
Jednou takhle před Vánocemi, myslím, že to bylo pondělí, jsem neměl co dělat. Víte, na chvíli mě omrzelo to soustavné válení a pojídání dobrůtek a měl jsem chuť někam se podívat, vyrazit do světa a poznat snad nějaké nové kočičí kamarády. Zkrátka a jasně můj hrdina byl Kocour v botách. Vždycky se mi líbilo, jak byl moc odvážný, ale copak já, malé kotě. Každý večer jsem snil, že se jednou podívám za ty tajemné dveře, které otevíraly cestu do světa (v mém případě alespoň na chodbu). A proto jsem se jednou rozhodl. A dost! Už mě nebaví pořád se válet a spát a jíst a spát a válet se a jíst a spát. Nejspíš jsem prožíval krizi kotěcího věku. Ale to jsem se zase zapovídal a zapomněl jsem vám líčit můj příběh, já popleta!
Takže, jak už jsem říkal, jednoho dne se mi naskytla příležitost, jak by řekli moji hlodavčí kamarádi, "vzít do zaječích". Panička zrovinka na dveře připevňovala adventní věnec, nechápu co to mají ti lidé za zvyky, věšet si kroužky na dveře. Potichu a pokočičácku jsem se proplížil, když nedávala pozor. Když jsem vyběhl na chodbu, zjistil jsem, že je tu spousta schodů a žádný ukazatel. "Kam mám asi jít nejdřív?", napadlo mě. Jelikož jsem byl od přírody líný tvor, zvolil jsem si cestu dolů, z kopce. Seskákal jsem schody a ocitl jsem se ve tmavé chodbě. Všude kolem bylo naprosté ticho přerušované jen kapáním nějakého potrubí. Kap, kap! Ozývalo se ze vzdáleného koutu chodby. No co vám budu povídat, srdíčko jsem měl až v kalhotách, kdybych tedy ovšem nějaké měl, musel jsem se spokojit, že jsem srdíčko měl až v hloubi svého huňatého kožíšku. Další hřebíček do rakve mi přidal pohled na strop. Tam se to hemžilo osminohými obludami! Co je moc, to je moc, při pohledu na ty netvory mě zachvátila čirá hrůza a moje kočičí instinkty velely utíkej! Běžel jsem, co mi packy stačily až jsem vyběhl úplně nahoru a přede mnou se objevily další dveře.
Tentokrát už jsem nebyl tak odvážný, polehounku jsem nakoukl dovnitř a zjistil jsem, že se nacházím v rozhlehlé místnosti se zkosenou střechou a střešními okny, bylo tu větší světlo, ale také o poznání větší zima, která se mi proháněla mým kožíškem. Jinak tu nebylo nic moc zajímavého, nějaké harampádí, staré kočárky, pár knih, ale jinak nic, s čím bych si mohl hrát:-(. Pod jedním střešním oknem byl ale přistaven žebřík, vylezl jsem na něj a škvírou v pootevřeném vikýři jsem se dostal ven. To to fouká! Brrr! Tady je ale zima, myslel jsem si, že mi snad umrznou vousky, jaká tu byla zima. Ale jaký krásný výhled, jé to sluníčko je ale krásné, a tamhle jde paní sousedka, co na mě vždycky dělá ťuťuňuňu koťátko. Připadal jsem si jako pán všeho tvorstva, stál jsem tam sám, na samém vrcholu světa a měl jsem přehled o dění na celém světě. Krákrá! Krákrá! Krákrá! Polekáním jsem až nadskočil a skoro spadnul ze střechy, vedle mě přistál veliký černý pták, zlověstně se na mě díval svýma žlutýma očima. A je to tu zase, srdíčko bije na poplach, instinkty křičí: Brutusi zdrhej! Frnk! Už jsem pelášil dolů, při mém útěku do mého pelíšku mě zastavila paní sousedka, "Ťuťuňuňu Brutíku, kde jsi se tady vzal?Poď sem ty kočičko jedna zlobivá, že ty si utek paničce?", vzala mě láskyplně do náručí, odnesla mě ke dveřím, zazvonila a předala mě mojí paničce.
Bylo by slabé slovo, kdybych řekl, že byla překvapená, když jsem před dveřmi stál s paní sousedkou, místo toho abych ležel doma v pelíšku. Když jsem večer usínal ve svém krásném, měkkém pelíšku po dobré teplé večeři, uvědomil jsem si, že domov je krásné místo a je lepší ležet doma za kamny, než se někde plahočit po světě a umírat steskem. A také jsem přišel na to, že jsem velice dobrý v úprku a útěku, škoda jen, že tato disciplína není na kočičí olympiádě, určitě bych vyhrál zlatou medaili. Už se mi zavírají očička, tak dobrou noc kamarádi, příště zase nějaký jiný příběh. Mňau...
Přidáno: 100 bodů
Počet přečtení tohoto článku: 338