Boj o kočku.

Rybičky už máme, pejsek by vyžadoval příliš mnoho času. A ten nemá nikdo z nás. Táta je pořád v práci, máma má náročné povolání a stále něco někde studuje mimo, sestra je malá. Já mám svůj sport. Ale bylo by hezké, mít se s kým pomazlit, když na to lidi nemají čas nebo chuť.

A tak jsme přemýšleli a přemýšleli. Máma nemá ráda hlodavce, prý má stejné zuby jako oni /předkus/, takže by jim konkurovala v hlodání. Tak ty taky ne. Ptáky nechce táta, že mu budou peříčka lítat do jídla, a to on nemá rád.
Nakonec jsme všichni kromě táty usoudili, že nejlepší bude kočka. Ta je samostatná, nepotřebuje každý den venčit a chodit na procházky, ale budeme mít i dost času na to, abychom si s ní hráli a mazlili se.

Nejprve jsme si vybrali u máminy kamarádky černobílé kotě - kočičku. Ale nějak to nedopadlo, ani nevím proč. Ale ta stejná kamarádka jednoho dne dovezla malou, bílo-mourovatou kočku. Prý je májová, moc hodná a hlavně, je jen moje, protože jsem se zlepšil ve škole. Máma jí totiž říkala, jak bojuju úporně s písmenkama, jak se mi pletou, ale od té doby, co jsme měli slíbenou kočku, tak jsem zapnul všechny síly a trochu se to zlepšilo. Takže kočka jako odměna.

Spolu s koťátkem dovezla i kaďák, písek do něj a konzervu, aby se najedla. Byla vystrašená, ale krásná. Pojmenoval jsem ji Shakira, protože její písničky se mi v té době docela líbily.

Od té doby máme kočku. Sice více chodí za mámou, ale je moje a já se rád o ni starám. Pořád je hodná a mazlivá, naučila se spoustu kousků. Sestra ji vozí v proutěném kočárku a ona tam vydrží! A tak jsem rád, že jsme si vybojovali micku a že ji máme do dnešního dne.

Přidáno: 48 bodů