Pohádka o kočce - Velcí kamarádi IV

Pískalka opět navrhla, že by mohly jít na návštěvu za Pepou. Sára nic nenamítala. Nakonec, kozel Pepa byl moc fajn a Sáru si oblíbil. Nejprve si tedy šly naplnit bříška, aby neměly hlad a vydaly se na cestu.

Cesta lesem byla velmi příjemná. Ve stínu stromů se šlo hezky. Nad hlavami jim zpívali ptáčci a každou chvilku jim kolem hlav proletěl nějaký brouček. Sára se občas zapomněla a za některým broučkem se pustila. Pískalka ji pak vždycky musela okřiknout, aby se někam nezaběhla.

Byly už skoro na kraji lesa, když si Sára všimla pohybu ve vysoké trávě. Chtěla se jít podívat blíž, ale všimla si, že ji Pískalka sleduje. Po očku však stále sledovala, co se to v trávě hýbe. Ani netušila, jak moc jí bude Pískalka za chvíli vděčná. Z trávy totiž najednou vyskočila mourovatá kočka. Namířila si to rovnou k Pískalce. Sára zareagovala velmi rychle a jedním skokem byla u myšky. Oči měla vykulené, jak moc se lekla.

„No tak! Pusť mě přece na tu myšku! Mám velký hlad!" zavrčela mourovatá kočka na Sáru. Měla naježené chlupy a byla odhodlána za myšku bojovat. Sára chvilku vůbec nevěděla, co bude dělat. Pískalka se schovala za ni a nepřestávala hledat očima nějaký pořádný úkryt.

„Počkej!" zkoušela ji Sára zarazit. „Je moc malá, nenajíš se dost," zkoušela přesvědčit navztekanou kočku.

„To nevadí! Mám tak velký hlad, že je úplně jedno, jak velká je. Prostě si ji teď sním! A ty uhni, protože jinak dostaneš!" zase zaprskala vztekle kočka.

Pískalka věděla, že je zle. Chtěla se dát na útěk, ale věděla, že hladová kočka by ji určitě dohnala. Schovat se nebylo kam, zůstala tedy za Sárou. Sára byla ale rozhodnutá myšku nějak zachránit. Stále zkoušela kočku přemluvit. „Když počkáš, dovedeme tě někam, kde je jídla dost. Myška by ti stejně nestačila a já ti slibuji, že se pořádně najíš!"

Nazlobená kočka se zarazila. Vidina pořádného jídla ji trochu uklidnila. Ale stejně se nechtěla myšky jen tak vzdát. „Dobře, ale stejně bych tu myš mohla na cestu sníst. Hrozně mi kručí v břiše, tak velký hlad mám," poznamenala, ale bylo vidět, že už tak moc nazlobená není.

„Jenže myšku potřebujeme. Já si cestu nepamatuji a ona nás k jídlu dovede. Za chvilku budeme na místě, uvidíš," pokoušela se stále kočku nějak přesvědčit. Pískalka se držela za Sárou přikrčená a zkusila se chopit svojí šance.

„Jo, jo! Je to pravda! Vím, kde je dost jídla pro nás všechny. Dovedu vás tam. Je to jen kousek cesty," vypravila ze sebe přiškrceným hlasem.

Kočka se konečně trochu uklidnila a chviličku sledovala Sáru i myšku. Dívala se na obě velmi nedůvěřivě. „Dobře! Ale myš půjde kousek před námi, aby neutekla. Jak uvidím, že se pokouší utéct, okamžitě si ji chytím! A jak uvidím, že lže a žádné jídlo v dohledu není, chytím ji taky!" přiblížila se k myšce a Sáře trochu víc.

„Neboj! Uvidíš, že za chvilku už hlad mít nebudeš," slibovala Sára. V duchu doufala, že je myška zavede na místo, kde nějaké jídlo opravdu je.

„Tak půjdeme? Mám taky hlad!" najednou se ozvala Pískalka. Přestala se kočky bát, protože viděla, že ji Sára přesvědčila. Zase to byla ta sebejistá myška.

Pomalu se daly všechny do kroku. Pískalka běžela před nimi a nepřestávala se otáčet. Stále se trochu bála, aby si to kočka nerozmyslela a nepustila se za ní. Ta šla však klidně vedle Sáry. Pískalka se tedy odhodlala na kočku zase promluvit. „Když mi slíbíš, že si nebudeš myšek všímat, zavedu tě na místo, kde bys mohla mít jídlo pořád. Ale žijí tam i moje myší kamarádky a nechci, aby se jim něco stalo," podívala se vyzývavě na kočku.

„Žertuješ? Nevšímat si myší? Každá kočka loví myši, to je přece známá věc," odpověděla Pískalce a pohrdavě se na ni podívala.

„Všechny kočky ne!" oponovala Sára a po očku sledovala, co na to kočka řekne. Ta se na ni překvapeně podívala. „No, já se třeba tady s Pískalkou kamarádím. Je moc hodná a hezky si spolu vyhrajeme, víš?"

Kočka zůstala překvapeně stát. „Ty se s ní kamarádíš? Já myslela, že tě také vede za jídlem. A ty mi tu chceš zatím namluvit, že je to tvá kamarádka?" nechápala mourovatá kočka.

„No, ano! Já mám doma lidské kamarády a ti mi najíst dávají. Je mi moc líto, že ty ne. Ale já lovit nemusím," snažila se Sára vysvětlit.

„Ty bydlíš u lidí? Já lidi nepotřebuji, já si jídlo vždycky najdu!" odsekla kočka. „No jistě! Malý myšky!" vyprskla Pískalka, ale hned si uvědomila, že by mohla kočku rozzlobit. „Promiň, já to tak nemyslela," omluvila se.

To už se blížily k domku, kde bydlel Pepa. Myška přidala do kroku, aby byly co nejrychleji u jídla a měla od kočky konečně klid. Na dvorku ukázala myška kočce, kde najde kostičky od oběda a dokonce i nějaké zbytky. Mourovatá kočka se do jídla okamžitě pustila a naplnila si bříško. Dokonce i poděkovala. Myška se Sárou šly za Pepou, kterému vše vyprávěly. Pepa byl moc rád, že je Pískalka v pořádku a že ji Sára tak dobře ochránila.

Za malou chvilku viděly, jak mourovatá kočka nahlíží zvědavě do chlívku. Pepa ji pozval dál, hezky se s ní pozdravil. Bylo vidět, že je kočka překvapená a že na podobné věci moc zvyklá není.

„Asi jsi nepoznala moc hodných tvorů, když se tváříš tak nedůvěřivě," poznamenala Sára, když se kočka odvážila přijít blíž. „To ne," přiznala. „Ale dokážu se o sebe postarat," poznamenala rychle.

„A máš kde spát?" nedalo to Pepovi, aby se nezeptal. „Ano, mám. Spím na kraji lesa. Mám tam hezký úkryt," odpověděla. „A nechceš spát tady? Je tu teplo. Ale mám tu kamarádky myšky. Ty bys lovit nesměla, ale budu rád, když je občas trochu usměrníš, aby moc nevyváděly. Občas totiž dělají nepořádek a kousají mému pánovi do pytle se zrním. To se pak moc zlobí," vysvětloval Pepa.

Bylo vidět, jak se kočce rozsvítily oči radostí. Ve chlívku bylo opravdu příjemně. Byla by tu hezky schovaná a nemusela se ničeho bát. Mourovatá kočka tedy souhlasila a dokonce se domluvila s Pepou i na tom, že myšky tedy lovit nebude. Jen je občas trochu prožene, aby nezlobily.

Sára s Pískalkou byly moc rády, že všechno tak dobře dopadlo. Mourovatá kočka měla plné bříško, hezký domov a dokonce i první kamarády. Sára dokonce slíbila, že občas přinese nějakou dobrotu z domova, nebo že pozve kočku k sobě, aby se také podívala, jak bydlí ona a mohla se dobře najíst. Mourovatá kočka hezky poděkovala všem a schoulila se k odpočinku na seně kousek od Pepy. Bylo jí moc dobře. Tak dobře, jak jí asi ještě nikdy nebylo.

Sára s Pískalkou si ještě chvíli pohrály s Pepou. Po myškách ten den nebylo ani vidu ani slechu. Zatím se do chlívku neodvážily. Pískalka sice trochu zalitovala, že se nemohla se svými kamarádkami pozdravit, ale Pepa byl rád, že se pán nebude zase zlobit, jak moc mu škodí. Když šly domů, celou cestu si o nové kamarádce vyprávěly a přemýšlely, jak by ještě mohly mourovatou kočku potěšit.

Autorka: Naďa Kučerová