Velcí kamarádiI III

Velké dobrodružství

Všechny myšky se pak společně pustily do zrní, kterého tu byl celý pytel. Unavená a přejedená Pískalka si pak lehla na slámu a spokojeně odpočívala s nožkou přes nožku. Vypadala u toho velmi legračně.

„Téda, po tomhle se mi už dlouho stýskalo," přivřela blaženě oči a přední tlapky složila za hlavou. „Líbí se ti moji kamarádi?" podívala se na Sáru.

„Ale ano, líbí. Jen jsem si připadala trochu divně. Kočka a tolik myší kolem ní," zasmála se Sára a prohlédla si svůj bílý kožíšek, který byl po hraní s kozlem a myškami pěkně špinavý. „Myslím ale, že z mého kožíšku nebude nadšená moje člověčí kamarádka. Podívej!" upřela na Pískalku trochu zoufalý pohled.

„Prosím tě! Ty toho naděláš! Podívej se na mě!" zase se zasmála Pískalka na celé kolo. A měla pravdu. Její kožíšek byl sice šedivý, ale pěkně špinavý. To bylo vidět. Obě se pak smály tak hlasitě, až je musel kozel Pepa okřiknout, že když toho nenechají, přijde jeho pán a všechny myšky pochytá do pastiček. To ale přišlo Pískalce k smíchu ještě víc.

„Mám velký hlad," řekla nakonec Sára a trochu vyčítavě se na Pískalku podívala. „No, ty ses najedla, ale já musím domů. Mám tam připravené jídlo."

„No jo. Tak půjdeme," oprášila si Pískalka jen tak zběžně kožíšek a šla se rozloučit s Pepou. Ujistila ho, že určitě ještě přijdou, protože tak skvělého kamaráda přece nemůže nechat dlouho samotného. Sára dala Pískalce za pravdu a už se chystala odejít. Měla opravdu hodně velký hlad.

Cesta jim pak ubíhala velmi rychle. Sára Pískalce skoro nestačila. Myška měla pořád velkou spoustu energie. Sáru dokonce napadlo, že jí nikdy neubývá. Jak tak utíkala za Pískalkou, napadlo ji, že má skvělou kamarádku. Takhle si už dlouho neužila a tušila, že si ještě spousty legrace užije.

Za chvíli byl vidět jejich domek. Sára tedy přidala do kroku ještě víc. Vidina plné mystičky masíčka jí hnala kupředu. Pískalka teď běžela za ní. U domku se ani na chvíli nezastavila a běžela rovnou padacími dvířky dovnitř. Pískalka nechala Sáru proběhnout a zvědavě nakoukla dovnitř. Moc jí zajímalo, jak to uvnitř vypadá.

„Můžu se jít kouknout?" zavolala do dvířek za Sárou. „Chtěla bych vědět, kde to bydlíš."

„Ale ano, pojď dál," pozvala ji Sára, zatímco si plnila bříško. Za chvíli byla Pískalka vedle ní. Prohlédla si mističku, co má Sára dobrého. Jenže zjistila, že pro myšky nic moc. Začal ji ale zajímat celý Sářin dům. Byl tak velký a všude různá místa k prozkoumání. To bylo něco pro zvědavou Pískalku. Za chvíli teda běhala sem a tam a každičký koutek si nezapomněla prohlédnout. Až přišla ke spíži, kde měla Sářina dvounožkyně schováno spoustu dobrot. Pískalka ty dobroty sice cítila, ale stále přemýšlela, kudy se dostat dovnitř. V tom jí Sára spatřila.

„Počkej! Tam nemůžeš! Tam nesmím ani já!" zavolala trochu vyděšeně na Pískalku. Ta ale nepřestávala hledat škvírku k protáhnutí. „Neboj se! Nikdo tu přece není! A já se chci jen podívat, co že je to uvnitř. Moc to totiž voní," nedala se Pískalka odbýt. V tom spatřila mezi zárubněmi místo, kudy se mohla bez problémů protáhnout. Šup! A byla uvnitř. Sára si sedla ke dveřím a modlila se, aby Pískalka uvnitř nic neprovedla.

Chvíli seděla, chvíli přešlapovala kolem a čekala, kdy se Pískalka konečně objeví. Nic. Jen z vnitřku byl neustále slyšet podivný šramot. A najednou se otevřely dveře a v nich stála Sářina dvounožkyně. Sára se hrozně lekla a zamňoukala na Pískalku, aby rychle někam utekla. Když ale dvounožkyně spatřila Sáru, spráskla ruce.

„No ty ale vypadáš! Kdepak ses toulala, že ses tak ušpinila?" chtěla popadnout Sáru a odnést ji do koupelny, když i ona zaslechla šramot za dveřmi do spíže. „Copak to tam je?" podívala se na Sáru. „Ty tam také něco slyšíš, že? Proto tady číháš!" zaposlouchala se nejdříve dvounožkyně a pomalu otevřela dveře. Rozsvítila světlo a začala křičet tak, až Sáře zaléhaly uši. „Myš! Myš! Chyť si ji! Chyť si ji!"

Křik vyděsil i Pískalku, která se dala na útěk. Na nic nečekala a pelášila pryč z domku. Sára utíkala za ní a za sebou stále slyšela křičící dvounožkyni. Venku se Pískalka zastavila celá udýchaná. „Musíme něco udělat!" vysoukala překotně ze sebe a musela si sednout, aby se vydýchala.

„No jo? Ale co? Dvounožkyně tě neměla vidět! Teď mám nařízeno, že tě musím ulovit. Co jen budeme dělat?" kulila oči Sára.

„Mám nápad," nenechala se Pískalka ničím zaskočit. „Máš mě ulovit, no tak mě tedy ulovíš," pokrčila rameny.

„Cože? To ne! Nikdy!" protestovala Sára. Nemohla pochopit, jak vůbec mohla Pískalka něco takového připustit.

„Ne doopravdy, samozřejmě! Jenom jako! Neboj, to projde," mrkla na Sáru. Ta už nerozuměla vůbec ničemu.

„Umím dělat mrtvou. To jsem se naučila. Hezky pomalu, ale opravdu pomalu, to ti povídám, mě vezmeš do tlamičky a půjdeš se pochlubit, jaká jsi šikovná lovkyně. Pak mě zase odneseš ven. No a já se schovám. U svojí dvounožkyně pak budeš nakonec za hrdinku. Co ty na to?" zamrkala Pískalka.

Sára musela uznat, že nápad to nebyl vůbec špatný. „To by šlo. Myslím, že to můžeme zkusit," připustila.

Pískalka si lehla na zem a opravdu vypadala jako mrtvá. Sára si ji chviličku prohlížela. Pak ji opatrně vzala do tlamičky a nesla domů. Dvounožkyně, když slyšela přicházet Sáru, opatrně se šla podívat. Vykulila oči a spráskla ruce. „No ty jsi ale šikovná! Moje šikovná kočička!" lichotila Sáře. „Ale myška je fuj, tak ji hezky vyhodíme!" sehnula se pro lopatku a přibližovala se s ní k Sáře.

Ta vykulila oči a nemohla uvěřit tomu, co slyší. Co teď jen bude? Copak dvounožkyně s Pískalkou provede? Má utéct? Nebo počkat? Vůbec nevěděla, co bude dělat. Než se ale stačila rozmyslet, dvounožkyně položila lopatku na zem, chytila Sáru i s myškou v tlamičce a nařídila: „Tak, teď ji hezky pusť!"

Sára bezradně pustila Pískalku na lopatku a nespouštěla z ní oči. Pískalka se chovala stále docela klidně, stále dělala mrtvou. To Sáru sice trochu uklidnilo, ale pořád se o ni dost bála. Dvounožkyně pak vzala lopatku i s Pískalkou a odcházela s ní ven. Lopatku držela daleko před sebou, tak se jí štítila. Venku se rozhlédla a chviličku přemýšlela. Pak otevřela popelnici a šup! Pískalku vhodila dovnitř. Spokojeně ji pak zavřela. Doma pak velmi chválila Sáru a myla jí při tom kožíšek. Sáře se ale voda vůbec nelíbila. Taky byla nervózní, co je s myškou. Hned, jak byla čistá a suchá, běžela se podívat ven.

Pískalka stála opřená o popelnici. „No? To je co? Zahodí mě mezi odpadky! To se mi ještě nestalo!" pištěla. „Ještě, že ta popelnice byla skoro plná a já neměla problém vylézt!"

„To je dobře, že ti nic není. Tolik jsem se bála," oddychla si Sára.

„Pche! Všichni dvounožci jsou stejní! Vůbec mě to nepřekvapilo!" mávla packou Pískalka. „Půjdu spát, jsem docela utahaná," dodala.

„Já taky. Dnes se nám toho tolik přihodilo. Ale měla jsi pravdu. Moje dvounožkyně si myslí, že jsem ulovila myšku a že jsem se zmazala kvůli tobě. Pořád mě chválí a dostala jsem dokonce moc dobré maso!" pochlubila se Sára a smála se.

„No vidíš! Já ti to říkala! Tak dobrou noc," zamávala Pískalka tlapkou a zmizela v kůlničce. Sára šla pomalu domů. Cestou do domu přemýšlela o celém dni. Byl tak nabytý událostmi. Dlouho se tak dobře nepobavila. Pískalka byla skvělá kamarádka. Trochu se ale obávala, co zas příště drzá myška vymyslí.

Předchozí díly:

Velcí kamarádi II. - Výlet do neznáma

Velcí kamarádi I. - Seznámení

Autorka: Naďa Kučerová