Vánoční příběh kočičí party

Úterý, 11. prosinec 2012

V minulém díle Příběhu kocoura Tedíka jsme se dozvěděli, jak se do Tedíkovy kočičí party dostalo kotě jménem Hvězdička. Kočičí parta vedená velkým černým kocourem Tomem tehdy zachránila ze spárů zlých lidí koťátko májových barev zvané Hvězda. Tom spolu s mourovatým kocourkem Tedíkem a siamskou krasavicí Mínou pronásledovali do lesa dvojici mužů, kteří chtěli nevinnému kotěti ublížit. Naštěstí dobro zvítězilo nad zlem, naštvané kočky se změnily v divoké a nebezpečné šelmy a společnými silami nebohé koťátko zachránily. Poslední článek party, starý rezavý kocour Rex, na kamarády čekal v bezpečí domova.

Mladá kočičí holčička jménem Hvězda s dosud pošramocenou dušičkou a bázlivou povahou tedy začala žít ve staré opuštěné boudě v blízkosti domovů svých přátel. Kočičí kamarádi ji denně navštěvovali, nosili trochu potravy - pokud to bylo možné - a prožívali s ní svá každodenní dobrodružství, která spočívala především v nočních výpravách do neznáma a prozkoumávání neprozkoumaných místních zahrad. Hvězda každým dnem zdravě rostla a sílila a nouze ji naučila starat se sama o sebe. Instinktivně začala lovit myši a ptáčky a šlo jí to dokonale, i přes svůj nízký věk a vzhled kotěte skvěle ovládla umění plížit se neslyšně ke své kořisti, znehybnět ve správný moment tak, že se jí nezachvěl ani chloupek, a v pravý čas vystřelit jako raketa a kořit sebevědomě ulovit. Ostatní kamarádi, zvyklí na kvalitní granule a masové konzervy, lovili myši a ptáčky pouze občas ze zábavy a na hraní. Pro Hvězdu to však byla nutnost k přežití. Kočička si v opuštěné boudě vyležela docela útulný pelíšek ze starých hadrů. Její smysly byly vždy napjaté, neboť dřevěná bouda neskýtala příliš bezpečí. Díky tomuto všudypřítomnému pocitu ohrožení si Hvězda vypěstovala velmi citlivé smysly a pozorné vnímání okolních podnětů, které by ostatní kočky snad ani nepostřehly.

 

Vždy k ránu po nočním dobrodružství v kočičí partě se její kamarádi uchýlili odpočívat do svých vyhřátých lidských domovů tak, jak jim pravily jejich biologické hodiny. Páníčci je vždy doma přivítali plnou miskou dobrot, teplým zázemím a vlídným slovem. Osamělé a opuštěné kotě vždy smutně pozorovalo kamarády odcházející do svých láskyplných domovů a odevzdaně se uchýlilo do své skromné prázdné boudy. Do paměti se v těchto chvílích Hvězdě vkrádalo teplé a bezpečné prostředí kdysi dávno s kočičí maminkou a sourozenci… Postupem času Hvězdičce začala nápadně houstnout srst a do boudy fičel mrazivě štiplavý vítr. Začala se blížit zima…

 

Tedík se po noční procházce rozvalil ve svém vyhřátém pelíšku v lidském příbytku a začal si rozšafně čistit mourovaté tlapičky zkřehlé z venkovního mrazíku. Panička mu právě v kuchyni připravovala chutnou masovou konzervu a pes Míša u paničky tradičně loudil. „Jsem zmrzlý jako rampouch“, řekl si Tedík pro sebe a z pelíšku se raději vydal ke krbu, kde příjemně praskalo dřevo a kde již svítilo několik vánočních ozdob. Spokojeně se roztáhl před planoucím krbem, elegantně protáhl své pružné tělo, které bylo dosud trochu zmrzlé, a v tom se zamyslel – počkat! Co asi dělá Hvězda? Co se stane, až napadne sníh a uhodí třeskuté mrazy? Co s kotětem bude? „A sakra,“ pomyslel si náhle a vystřelil jako šipka z obývacího pokoje. Přímým skokem na kliku od dveří je otevřel (nebo spíše vyrazil), zatnul zuby, přivřel oči a opět vyběhl na nepříjemný mráz.

 

Tedík instinktem cítil, že dnes v noci začne pořádně mrznout a snad i sněžit. Na ulici třikrát hlasitě mňoukl na znamení kočičí pohotovosti a pro přivolání kočičích kamarádů. Černý sousedův kocour Tom se objevil jako vždy ve vteřině, varovný signál zachytila i krásná Mína, která už si to polehoučku našlapovala po zmrzlé silnici směrem k nim. „Co se děje, Tede, že se takhle plašíš v takové zimě, brrr, ani se mi nechtělo z pelechu,“ remcal starý Rex, který už také dorazil. „Houstone, máme problém,“ pravil teatrálně Tedík. „Není čas na legraci v tomhle mrazu, Tede, přejdi rovnou k věci,“ odvětil nekompromisně Tom. „Musíme za Hvězdou, mám obavy, začíná se ochlazovat, to všichni cítíme na vlastní tlapky, kotě přece nemůže žít přes zimu v rozpadlé boudě!“ vychrlil Tedík. „Máš pravdu, Tede, ale co s tím? Hvězda se bojí hlučných lidí a žádný z našich páníčků další kočku nepřijme,“ opáčil Tom. „Počkejte, o něčem bych možná věděla,“ zamhouřila oči Mína, „u nás v ulici žije stará paní. Kočku nemá, ale mě má moc ráda.“ („Tebe má každý rád,“ pomyslel si pro sebe Tedík, očividně zamilovaný do siamské krasavice Míny.) „Ta paní je stará, je úplně sama a často se k ní chodím mazlit, vím, že jí to dělá radost, to já cítím, snad by se mohla Hvězdy ujmout, co myslíte?“ „Můžeme to zkusit,“ shodli se ostatní a s obavami pohlédli směrem k boudě, kde přebývala Hvězda.

 

Po chvíli už si to parta v plném složení i s prokřehlým kotětem kráčela směrem k domu staré paní. Dům vypadal poněkud tajemně, zahrada byla neudržovaná a stromy vzrostlé. Na město se právě začaly tiše snášet první sněhové vločky. Z jednoho okna vycházelo tlumené světlo, které probleskovalo do ranního šera liduprázdné ulice. Kocouři Tedík, Tom a Rex se schovali do hustého křoví na zahradě staré vilky a Mína s třesoucím se kotětem se postavily před dveře domu. „Mňaaaaau,“ spustila líbezným hlasem Mína – a pořádně nahlas. „Mň…au,“ pípla velmi nesměle Hvězdička. Dům zůstával tichý. „Mňaaaaaaau,“ zařvala Mína jako lvice. „Mň…au?“ píplo kotě s ustrašenýma očima. Vtom se otevřely dveře. „Ahoj Míno, kohopak jsi mi to přivedla na návštěvu?“ překvapeně pravila babička. Mína na babičku koukala s rozšířenými panenkami jejích krásných očí, vrněla nahlas jako kolovrátek a snažila se tvářit líbezně (což jí šlo výtečně). Kotě nesměle pokukovalo z Míny na babičku a z babičky na Mínu. Stále vrnící Mína najednou popostrčila Hvězdičku směrem ke staré paní a v tom okamžiku se vypařila. Zaběhla do křoví ke kocourkům. Všichni kotě a babičku tajně pozorovali ukrytí ve křoví. „Ty jsi ale krásné koťátko, ale celé hubené a prokřehlé!“ Zavřely se za nimi dveře. Kočičí parta se napjatě přesunula z křoví na vzrostlý strom, ze kterého měli výhled do domu jako na dlani. Babička si vzala kotě na klín a starostlivě ho hladila. Kočky svým perfektním sluchem slyšely i venku, jak kotě vrní. „Máš tady v srsti na čelíčku krásnou bílou hvězdu, proto ti budu říkat Hvězdo.“ Když kočičí parta uslyšela tuto větu, bylo všem jasné, že jejich malý nalezenec je v těch nejsprávnějších rukou na světě. Svým šestým smyslem vycítili, že Hvězda je spokojená a také cítili obrovskou vlnu lidského štěstí, které kotě svou přítomností vyvolalo v babičce. Dvě opuštěné dušičky se právě našly. Zvířecí a lidská, dvě duše, které bude už navždy pojit pevné přátelství. Všichni si oddechli a spokojeně se vydali vstříc svým teplým domovům. Ulice již byla tou dobou celá zasněžená a do ranní tmy tu a tam svítily za okny vánoční hvězdy.

 

Autorka: Iveta Šafaříková

autor článku: Iveta Šafaříková

Počet přečtení tohoto článku: 2426

Zpět na výpis

  • -- bez nadpisu --

    20.12.2014 17:08:13

    Anox napsal(a):

    Krásné, a velmi dojemné. Těším se na pokračování:-D :-D :-D :-DD :-DD !!
    Dopadlo to zase dobře a doufám, že příště také.:-) :-O ??

  • Hodnocení

    20.12.2012 18:43:08

    Senez napsal(a):

    Skvělý příběh, moc se ti povedl. Čtu každý díl a je to opravdu moc zajímavé.

  • -- bez nadpisu --

    14.12.2012 00:04:49

    Libuše napsal(a):

    krásný přiběh ,kdyby to tak bylo pořád .Kočičky se zaběhnou a nemůžou najít svůj domov .A co se sníma stane to nikdo neví:-) ;-)

Celkem záznamů: 3
|< << >> >|

Dnes má svátek  Darina, Lynx

Narozeniny slaví >><




Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Vyhledávání
Uživatel není přihlášen
Nový profil kočky

Zaregistruj se a poděl se o zkušenosti se svou kočičkou.