Přání pro andílky

Úterý, 12. leden 2010

Janička se moc těšila na Vánoce. Maminka zase pekla cukroví a tatínek zdobil celý dům. Vánoce byly vždycky skvělé. Každý rok přichystala maminka spoustu dobrot a tatínek se postaral o pravou vánoční atmosféru. Všude byly nějaké ozdoby a stromeček, ten byl vždy tak obrovský. Janička pod něm každý rok našla velkou spoustu dárků.

 

Jenže už několik Vánoc si přála pod stromeček bratříčka nebo sestřičku. Nebo alespoň nějakého kamaráda. Maminka se vždy usmála a pohladila Janičku po vlasech. „Víš, bratříčka ani sestřičku ti Ježíšek nepřinese. Dá ti všechno, co jen budeš chtít, ale tohle přání ti splnit nemůže." To vždycky maminka říkávala a Janička nechápala, proč zrovna tohle přání splnit nemůže, když všechna ostatní, které měla, splnil Ježíšek bezezbytku.

 

Letošní Vánoce ale měla stejné přání. Co kdyby? Možná ji Ježíšek jednou vyslechne a nějakého sourozence nebo kamaráda jí pod stromek opravdu dá. A aby si byla jistá, že její přání dojde přesně tam, kam chtěla, rozhodla se, že poslechne svou babičku, která říkávala: „Když si něco moc přeješ, musíš ho říci andělům, kteří ho odnesou do nebe. V nebi se pak rozhodne, jestli si ho zasloužíš a bude ti splněno. Nejlépe se k tomu hodí právě vánoční čas."

 

Janička přemýšlela, proč by její přání andělé nesplnili. Ve škole se učila dobře, hodná také byla a pravidelně vynášela koš na odpadky celý rok. Dokonce bez toho, aby jí to maminka musela připomenout. A komu to říci, také měla. Jednou, když jí maminka dala peníze, aby si koupila nějakou dobrotu, šla úplně náhodou kolem jedné výlohy. Byla v ní krásná soška. Dva malí andílci společně odpočívali na obláčku. Moc se jí líbila a tak se rozhodla, že si jí koupí místo dobrot. Nastal čas pokusit se, říci andělům svoje přání a doufat, že je do nebe odnesou.

 

Vyběhla schody a zavřela se do svého pokojíčku. Štědrý den byl tady, tak doba něco si přát byla opravdu vhodná. Vzala sošku do ruky a položila ji na postel. Pak si sedla k posteli a pohladila sošku. „Můžete mi, prosím, splnit jedno velké přání? Prosím! Moc bych chtěla sourozence nebo třeba kamaráda. Někoho, s kým bych si mohla povídat, kdo by mě měl rád a já jeho. Kdo by tu byl se mnou, když maminka s tatínkem nejsou doma. Slibuji, že když mi někoho takového Ježíšek přinese, budu ta nejhodnější holčička a budu se o něj moc dobře starat."

 

Znovu pohladila sošku a s uspokojením ji vrátila na své místo. Věřila, že ji andělé vyslyšeli a její přání splní. Pak zavolal tatínek, že je čas k večeři. Janička se nemohla dočkat, co bude pod stromečkem letos.

 

Večeře byla sice moc dobrá, ale napětí bylo také moc silné. Janička se nemohla dočkat. Co když její přání do nebe už opravdu doletělo? Co když Ježíšek opravdu letos splní její přání? Pak zazvonil zvoneček a tatínek s maminkou pobídli Janičku, aby si šla rozbalit svoje dárky. Pod stromečkem toho bylo zase tolik. Ale žádný kamarád. Alespoň žádného neviděla. Rychle rozbalila všechny krabice a doufala, že by se mohl v některé skrývat. Jenže nenašla vůbec nic. Jen to, co si napsala na papír, který maminka slíbila, že Ježíškovi předá. Všechno jí splnil, ale to velké přání vždycky vynechal. Vůbec nevěděla, co udělala špatně a proč se Ježíšek spletl i tenhle rok. Rozhodla se, že až půjdou k babičce na návštěvu, všechno jí řekne. Že andělé její přání nevyslyšeli a možná ho do nebe ani neodnesli. Nebo se v nebi rozhodli, že jí ho nesplní. Babička jí určitě řekne, co dělá špatně. Jestli se třeba v nebi na ni za něco nezlobí.

 

Pak všechny papíry, které měla, nastrkala do igelitového pytle a rozhodla se, že je odnese do popelnice před dům. Stále si říkala, že by se možná měla snažit ještě víc. Bez váhání tedy naplnila pytel a šla s ním ven. Zachumlaná do šály a do kabátku otevřela víko popelnice, když uslyšela divný zvuk. Asi zaskřípalo víko, řekla si. Když ho ale pokládala zpět, uslyšela zvuk znovu. A pak ještě a ještě. To nebylo víko, co slyšela, zvuk šel sice od popelnice, ale ozýval se stále. Rozhlédla se a čekala, kdy se to zase ozve. Pak se dočkala. Uslyšela slaboučké pípání, které se měnilo v něco jako táhlé naříkání. To už bylo Janičce moc divné. Sklonila se a dívala se směrem, kterým zvuk přicházel. Pak uviděla kousek za popelnicí pohyb. Rychle se sklonila ještě níž, když uviděla dvě maličká koťátka. Jedno bylo černé s bílými tlapkami a druhé bílo mourovaté. Obě byla tak krásná a tak bezmocná. Celá promrzlá a vyděšená.

 

Neváhala ani chvíli a vzala je do náruče. Běžela s nimi domů, jako o závod. Venku totiž byla velká zima. Doma běžela za rodiči, aby jim ukázala tu nadílku, kterou našla venku. Maminka i tatínek byli skvělí. Obě koťátka zabalili do deky a pak jim dali něco k jídlu. Tatínek dokonce slíbil, že s nimi hned druhý den zajde k doktorovi, aby je prohlédl. Byla totiž dost slabá. Ale hezky se najedla a pak zabalená do deky usnula. Janička vzala obě koťátka zabalená v dece do náruče a odnesla do svého pokoje. Ten večer spala s ní u postýlky. Stále je sledovala, jestli spinkají a když se probudila, hrála si s nimi.

 

Pan doktor je druhý den prohlédl a řekl, že jsou v pořádku. Že potřebují jen hezky vykrmit. Zima koťátkům už nebyla a měla se čile k světu. Oba kocourky pak Janička pojmenovala Bertík a Čertík a bylo jasné, že mají nový domov. Maminka i tatínek totiž nakonec souhlasili, že si koťátka nechají, když se o ně Janička bude hezky starat. Ta slíbila, že se starat bude a že s nimi také bude trávit všechen volný čas. Bylo tedy ujednáno. Čertík s Bertíkem se doma proháněli a jejich lumpačiny byly všem k smíchu. Byla tak roztomilá. Celý den skoro k neutahání řádila a bylo vidět, jak jsou šťastná.

 

Šťastná byla i Janička. Večer, když se setmělo a Čertík s Bertíkem si zase lehli na svou deku, kde po dlouhém dni odpočívali, vzala Janička andílky do ruky. Babička měla pravdu. Andílci odnesli její přání do nebe. A dokonce jí ho i splnili. Sice nedostala žádného sourozence, ale dostala kamarády a to hned dva. Položila sošku na postel a něžně ji pohladila. „Děkuji vám moji andílci, děkuji, že jste mi splnili mé přání. Slibuji, že se o své kamarády postarám a že je budu mít moc ráda. Už je tedy mám ráda, ale to už budu stále. Slibuji, že se u mě budou mít moc dobře."

 

Andílci splnili Janičce její přání. A jsou odhodláni splnit přání každému. Úplně každému, kdo si to zaslouží.

 

Autorka: Naďa Kučerová

autor článku: Naďa Kučerová

Počet přečtení tohoto článku: 3442

Zpět na výpis

  • -- bez nadpisu --

    11.04.2013 12:35:44

    Rut napsal(a):

    Já jsem pro , děti a koťata a štěňata patřej k sobě. Je to krásný

  • Re: ???

    24.03.2012 19:49:10

    Amík ;-) napsal(a):

    novotnaa (06.07.2011 09:45:42) napsal: Ano,je to trochu nereálné a spíše dílo náhody,ale mně se to líbí.Je to hezkémoc a moc hezké.Možná že se to nakonec může stat,zázraků hlavně vánočních není nikdy dost:_/


    To je pravda!! ;-) ;-) A vůbec vánoční pohádky jsou přece vždycky tak trochu kouzelné, no ne?? Moc hezké;-) ;-)

  • ???

    06.07.2011 09:45:42

    novotnaa napsal(a):

    Ano,je to trochu nereálné a spíše dílo náhody,ale mně se to líbí.Je to hezkémoc a moc hezké.Možná že se to nakonec může stat,zázraků hlavně vánočních není nikdy dost:_/

  • DOTAZ

    02.09.2010 07:43:52

    napsal(a):

    Nebylo by možné mi ty sošky andílků půjčit? Také bych něco potřeboval....

  • -- bez nadpisu --

    27.02.2010 07:07:18

    napsal(a):

    Šťastná byla i Janička. Večer, když se setmělo a Čertík s Bertíkem si zase lehli na svou deku, kde po dlouhém dni odpočívali, vzala Janička andílky do ruky.větší blbost jsem v živoŤě neslišel

Celkem záznamů: 5
|< << >> >|

Dnes má svátek  Darina, Lynx

Narozeniny slaví >><




Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Vyhledávání
Uživatel není přihlášen
Nový profil kočky

Zaregistruj se a poděl se o zkušenosti se svou kočičkou.