Pohádka o kočce - Velcí kamarádi VI „Šikovná Mourinka!“

Za pár chvil už viděly v dálce domek, kde žil kozel Pepa. Sára přidala do kroku ještě víc. Pískalka už se začala ozývat, že zase tolik běžet nemusí, že se dočkají. Poslušně ale běžela vedle Sáry. Netrvalo tedy dlouho a byly u chlívku. Opatrně proklouzly dovnitř. Čekalo je opravdu velké překvapení. Na seně vedle Pepy ležela mourovatá kočka a vypadala moc dobře. Spokojeně odpočívala. „Teda! Ty už jsi v pořádku?" zeptala se překvapeně Sára hned, jak se pozdravila s Pepou. Pískalka si raději vyskočila Pepovi na hřbet, aby byla od kočky co nejdál. Moc jí nevěřila. Kočka zvedla hlavu a usmála se. „Ano, jsem celkem v pořádku. Nový pán se o mě hezky postaral. Moc hezky. Jsem sice ještě dost slabá, ale je mi fajn," pokývala hlavou. „A dokonce mi dal i jméno," dodala. „A jakpak ti říkají? Myšižrout?" neodpustila si poznámku Pískalka. Kočka se podívala přísně na Pískalku. „Pán mi říká Mourinko, ale jestli si neodpustíš ty řeči, možná mi tak říkat i bude!" „Jé, tak se hned nečerti. Snad se můžu zeptat, ne?" vykulila oči Pískalka a stále se držela na Pepově hřbetě, kde se cítila bezpečně. Sára se musela smát. „Mám velké štěstí. Také díky vám. Nikdy vám to nezapomenu," zvedla se Mourinka a otřela se Sáře o kožíšek.  „Nemáš zač! Jsme moc rády, že máme novou kamarádku, že?" otočila se na Pískalku. „No jistě!" zapištěla myška, ale radost v hlase moc znát nebyla. „Já jsem nadšením přímo bez sebe!" dodala trochu nadneseně.  „Ale jdi ty, mě se bát nemusíš. Nikdy bych ti neublížila," sklopila Mourinka hlavu. „Všichni jste moc hodní, dokonce i Pepa, který mě tu nechává spát a hezky si se mnou povídá. Vyprávěl mi, jak to tady chodí," zvedla Mourinka hlavu a vděčně se na kozla podívala. Ten se jen usmál. „Jenže, můj pán mi řekl, že si mě tu nechává jen proto, abych mu chytala myšky. Aby mu nekousaly do pytlů se zrním. Ale vy mi to zakazujete. Teď vůbec nevím, co mám dělat," smutně si zase lehla do sena.

„No to jsem teda moc zvědavá, co teď budeš dělat! Protože jestli mi zbaštíš jedinou kamarádku, tak už s tebou nikdy nepromluvím!" seskočila Pískalka z Pepova hřbetu a dala packy v bok. Chvíli se na Mourinku dívala docela zblízka, ale měla docela strach. Jenže ta se ani nezvedla. Jen se na Pískalku smutně dívala. „No já bych měla nápad, jak pána přesvědčit, že jsi šikovná kočička," olízla Sára Pískalce hlavu a posadila se vedle ní. „Cože?! Nikdy!" zhrozila se Pískalka a vyskočila znovu na Pepův hřbet. „Zase skončím někde v popelnici, když to tedy dobře dopadne!" ječela tak nahlas, že se Pepa začal bát, aby nepřišel pán. Mourinka to sledovala a vůbec nechápala, o co jde. Dokonce ani Pepa. Sára tedy začala vyprávět, jak si Pískalka zahrála na mrtvou myšku u ní doma.

Všichni její vyprávění s napětím nejdříve poslouchali. Jenže konec příběhu je rozesmál. Pískalka uraženě poslouchala a ani nedutala. Sára ji musela dlouho přemlouvat, aby si zahrála na mrtvou myšku ještě jednou. Přimlouval se i Pepa. Pískalka dělala drahoty dlouho, ale nakonec souhlasila.

„Mám podmínku! Jen mě pánovi ukážeš a nebudeš mě pokládat na zem! Jasný? Pak mě odneseš zpátky sem! Jasný?" zaječela na Mourinku.

Mourinka ale slíbila, že všechno udělá, jak si Pískalka přeje. Nápad se jí sice líbil, ale neodpustila si poznámku, že tohle se nedělá, protože lhát se nemá a podvádět už vůbec ne. Sára ji musela ujistit, že je to pro dobro všech. Nakonec tedy souhlasila.

Vzala Pískalku do tlamičky a nesla ji ukázat pánovi. Myška se ani nehnula. Když ale došla ke dveřím, byly zavřené a pán nikde. Mourinka tedy položila Pískalku na zem. „Musíš chviličku vydržet! Já na něj zavolám. Pak tě hned zase popadnu a rychle odnesu," ujistila ji. Pískalce se to tedy moc nelíbilo a nervózně zamrkala, ale zůstala ležet. Mourinka hlasitě zamňoukala na pána. Nic se ale nedělo. Musela tedy ještě jednou, hlasitěji. Najednou byly slyšet kroky. Někdo se blížil ke dveřím. Mourinka tedy rychle popadla Pískalku do tlamičky.

Dveře se pomalu otevřely a v nich stál pán. Podíval se na Mourinku a vesele se usmál. „Ty jsi ale šikovná! Jsi ještě tak slabá a už chytáš myšky! Je moc dobře, že tě mám! Ty potvory mi už žádnou škodu dělat nebudou!" sehnul se k Mourince a chtěl ji pohladit. Jenže ta se lekla, aby jí Pískalku nechtěl vzít a rychle s ní odběhla pryč. Pán se za ní s úsměvem díval.

Mourinka odnesla Pískalku zpátky do chlívku. Položila ji na zem. Ta se oklepala a utekla se přitulit k Sáře. „Nebylo to tak hrozný," usmála se myška. „Klidně bych si svoje skvělé číslo zopakovala. Ale Mourinka dost slintá, podívej se na ten můj kožich!" začala se čistit. Sára se musela smát. Smál se i Pepa. Mourinka si lehla zpátky na seno a byla moc spokojená za pochvalu. Za chvilku byly slyšet kroky. Blížil se pán. Sára s myškou se rychle ukryly za senem. Pán přinesl Mourince dobrotu v mističce. „Tak šikovnou kočičku si musím předcházet. Tady máš něco dobrého," pohladil ji. Pak dal krmení i Pepovi a zase šel.

Sára s Pískalkou popřály Mourince dobrou chuť. Mourinka poděkovala. I za to, že jí zase tolik pomohly. Pískalka pak pobídla Sáru, že je čas k odchodu. Už měly také hlad a doma na obě čekaly jejich dobroty. Všichni se tedy rozloučili.

Mourinka s Pepou spokojeně odpočívali a ještě si o svém zážitku povídali. Myšky ten den zůstaly všechny schované. Moc se bály, aby Mourinka nechtěla předvést pánovi ještě jednou, jak moc je šikovná.

Autorka: Naďa Kučerová

Předchozí díl Pohádek o kočkách - "Zraněná kamarádka"