Halloweenská kočičí pohádka "Kremlička a dýňový strašák"

Čtvrtek, 27. říjen 2011

Kremlička byla krásná malá kočička s bílokrémovým kožíškem. Aspoň jí to tedy do nedávna říkali, ale jestli byla opravdu tak krásná, tak pročpak je teď sama? Tyto otázky se jí honily hlavičkou, když šla jen tak zpustlou ulicí a hledala něco k jídlu. Lidí se bála, každý ji jen odháněl.

Dokonce i její kluk, kterého měla tak ráda. Přitom to byl on, kdo ji vzal od maminky a vůbec na nic se jí neptal. Prostě si přišel s velkou dvonožkyní a vybral si právě ji. Protestovala, ale zvykla si. I když byla doma bez maminky, měla teplý pelíšek a stále něco k jídlu. Kluk si s ní hrával, ale postupně už ne tak často. Pak najednou přestal.

Cítila se sama a tak kluka vždycky volala. Neslyšel. Tak se pokusila jeho pozornost upoutat jinak. Drápky zaťala do pohovky a hlasitým škrábáním se snažila přimět kluka, aby se na ní alespoň podíval. Nepomohlo to. Když se takhle snažila zavolat kluka podruhé, přiběhla dvounožkyně a plácla jí přes zadeček. Dost to bolelo a vůbec nevěděla, proč dostala, když se jen snažila nějak říct: „Tady jsem, tady jsem!“

To samé zkusila i druhý den. Kluk si jí ale opět vůbec nevšímal. Dostala zase na zadeček a pak ji prostě vzali a vystrčili ven ze dveří. Najednou zůstala sama. Seděla přede dveřmi svého domu a volala. „Tady jsem! Tady jsem! Zapomněli jste na mě!“

Ale nikdo neotvíral, nikdo si pro ni nepřišel. Takhle to vydržela až do večera, když dostala hlad. Musela se podívat po něčem k snědku. Párkrát se ještě vrátila ke dveřím svého domu a volala. Pak to vzdala. Už jí nechtěli.

 

Kočička Kremlička bloudí světem

Smutná, s kručícím bříškem a bez kamarádů se toulala ulicí. Objevila popelnici, kam dvounožci házeli různé věci a občas tam našla i něco k jídlu. Pečlivě ji prohledala a opravdu! Našla kus salámu. Chutnal sice divně, ale bylo to jídlo. Trochu si tedy naplnila bříško a šla dál. Začalo se stmívat. Potkala sice pár dvounožců, ale těm se raději vyhnula. Měla strach.

Došla k domku, kde ještě nikdy nebyla. Prošla zahrádku a najednou uviděla podivnou věc. Oranžová koule na ni zlostně hleděla, ba co víc, zářila. Nechápala to. Musela tu divnou věc prozkoumat. Opatrně se přikradla blíž. Zjistila, že ta divná věc se na ni dokonce i směje. Sice zvláštně zlověstně, ale směje. Co když to není jen nějaká věc? Co když je to něco živého, co ještě neznala? Kamaráda by brala.

 

Kočka Kremlička a nemluvný kamarád

„Kdopak jsi? Já jsem Kremlička. Takhle mi říkali, než mě vyhodili z domu,“ pokusila se to něco oslovit. Žádná odpověď ale nepřišla. Zamňoukala tedy ještě hlasitěji. „No neumíš mluvit? Říkám, že jsem Kremlička. Nemůžeš mi alespoň říct, jak volají na tebe?“ dožadovala se nějaké odpovědi. Ale zase bylo jen ticho.

Pomalu obešla toho nemluvu a hlavou jí vrtalo, proč s ní vůbec nemluví, jen se divně směje a navíc se vůbec nehýbe. Nedokázala to pochopit. Vzdávat se ale jen tak nechtěla. Rozhodla se, že všemu přijde na kloub. Lehla si vedle nemluvy a stále přemýšlela. Třeba ho taky vyhodili, když je takhle venku a nikdo si ho nevšímá. Možná je z toho všeho moc smutný a proto se nechce bavit a ani se nehýbe. Možná je dokonce smutnější, než je ona sama.

„Ano! To je přesně ono!“ napadlo ji. Konečně pochopila, proč nic neříká a proč nikam nejde. Čeká, že si ho vezmou zpátky domů, tak jak čekala ona.

„Musíš to ale zkusit svým dvounožcům říct. Nemůžeš takhle mlčet. Jakpak poznají, že chceš zpátky?“ zamňoukala otázku. Žádná odpověď sice nepřišla, ale stejně klábosila dál. „Běž jim to říct! Třeba tě vyslyší. Mě teda taky nevyslechli. Prostě mě vystrčili ze dveří a domů zpátky už jsem nemohla,“ svěřovala se nemluvovi. „A to jsem svoje lidi měla tak ráda. Ty asi taky, viď? Když jsi tady a nechceš nikam jít. Tak pojď, půjdeme spolu. Třeba najdeme nějaký úkryt a budeme si navzájem pomáhat. Jako kamarádi, víš?“ mňoukala a mňoukala svůj příběh.

Pak se ale stalo něco divného. Nemluva přestával zářit. Zářil stále méně, až přestal zářit úplně. „Počkej! Copak to děláš? Není ti něco? Nemám zavolat tvoje dvounožce sama? Není ti špatně?“ vyděšeně mňoukala.

 

Kremlička a nový domov

Stalo se ale něco divného. Byla tak vyděšená, že si ani nevšimla, jak se k ní někdo blíží. Dvounožkyně se všimla na poslední chvíli. Chtěla rychle někam utéct, ale nebylo kam. Divoce se rozhlížela kolem sebe.

„Copak tady naříkáš? Čípak jsi?“ zeptala se. Mluvila vlídně a vůbec Kremličku neodháněla. „Jsi krásná, kdepak ses tu vzala?“ ptala se dvounožkyně dál.

Kremlička znejistěla. Vůbec nevěděla, co si má myslet. Třeba jí ani odehnat nechce. Opatrně se schovávala za nemluvou a tiše mňoukla. „Nevím, asi nepatřím nikomu.“

„Pojď ke mně! Neboj se,“ natahovala k ní dvounožkyně ruku. Mluvila tichým a příjemným hlasem. Kremlička se pomaličku přiblížila k té ruce a pokusila se jí očichat. Ruka jí něžně pohladila kožíšek. Kremlička se sice nejdřív lekla, ale hlazení bylo tak příjemné. Už dlouho ji nikdo nepohladil.

No nic.  Nemluva domů asi nechtěl. Vůbec nic totiž dvounožkyni neřekl. Zase nemluvil. Kremlička si ho tedy přestala všímat a šla blíž k paní, která na ni byla tak hodná. Znovu ji pohladila a pak opatrně vzala do náruče. Mluvila k ní tak mile, že se už vůbec nebála. „Jsi opravdu moc hezká a určitě máš hlad. Dáme ti něco k jídlu, souhlasíš?“ zeptala se Kremličky.

Kremlička byla štěstím bez sebe. Jídlo! Dostane jídlo! „Vidíš? Kdybys svoji dvounožkyni poprosil, určitě by tě vzala zase domů. Podívej! Vždyť je hodná!“ zamňoukala ještě k nemluvovi.

„Copak? Snad se nebojíš dýně?“ zeptala se dvounožkyně a zasmála se. „Ta ti neublíží. Ale můžeme se na ni chodit dívat spolu. Zase zapálím svíčku a dám ji dovnitř. Bude pak hezky zářit, víš?“ usmála se na Kremličku.

Kremlička sice nerozuměla vůbec ničemu, ale teď to bylo naprosto jedno. Našla domov. A co víc, stále si jí všímali. Uvnitř domu byl totiž ještě dvounožec. A vůbec ji neodháněl a dokonce mu směla na klín. Byla moc šťastná.

Pak šla ještě několikrát na zahradu s dvounožkyní rozzářit nemluvu. Pořád nic neříkal. Asi mu to tak vyhovovalo. Možná domů vůbec nechtěl. Tak ho prostě jen pozdravila a pak šla zpátky do svého vyhřátého domova.

 

Autorka: Naďa Kučerová

autor článku: Naďa Kučerová

Počet přečtení tohoto článku: 9585

Zpět na výpis

  • Bela a Jana

    21.08.2014 14:02:16

    DelyMeow napsal(a):

    Byla jedna autobusová zastávka a tam žylo 5 koček ale jedna odešla a šla a šla až narazila na dvířka pro kočky a na nich bylo napsáno Bela a najednou vykoukla Býlá hlava a za ní tělo s ocasem a pak se za mnou šel dvounořec a povídal jéééééééééééééééééééééé ty jsi ale hezoučká kočička budu ti žikat jana.

  • -- bez nadpisu --

    11.11.2012 19:29:24

    Jana napsal(a):

    Krásný a bohužel mnohdy pravdivý příběh! Takhle se opravdu chovají mnozí lidé ke zvířatům, co mají ubožátka dělat, když je vyhodí ven? Tato pohádka skončila pro kočinku pěkně, některým se to povede i ve skutečném životě, ale většina ještě "bohužel" skončí špatně! Dokud toto nebude trestáno, mnoho zvířátek bude bez domova a jejich "majitelé" budou po světě chodit bez jakýchkoliv výčitek!!!!

  • -- bez nadpisu --

    28.10.2012 15:13:09

    napsal(a):

    ...dojímavý a krásný příběh, kdyby všechny měly takový konec.....:-)

  • -- bez nadpisu --

    08.12.2011 16:58:23

    míša napsal(a):

    opravdu moc hezké

  • -- bez nadpisu --

    02.11.2011 15:44:14

    Neckys napsal(a):

    Tohle bych si představovala jako krásnou malinkou knížečku pro děti, se spoustu krásnými obrázky Kremličky...:-) Opravdu nádherný příběh a tak hezky napsaný :-)

Celkem záznamů: 9
|< << 12 >> >|

Dnes má svátek  Darina, Lynx

Narozeniny slaví >><




Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Vyhledávání
Uživatel není přihlášen
Nový profil kočky

Zaregistruj se a poděl se o zkušenosti se svou kočičkou.