Kočičí pohádky

Lucinka, bílá kočička s černými flíčky po těle, měla všechno. Nikdy netrpěla hladem, měla hodné dvounožce a žila v pohodlném příbytku se svými lidmi. Milovali ji a ona je. Nestěžovala si. I když, někdy jí smutno bylo a hodně.

Terezka si hrála se svou kamarádkou Lidkou a na chvíli při tom zapomněla, jak se dostala do útulku. Pak si navzájem olizovaly hlavičky, protože bylo potřeba očistit i tahle nedostupná místa. Najednou se Lidka zarazila. „Víš, tak se mi zastesklo po Micce. Byla to skvělá kamarádka.“

Kremlička byla krásná malá kočička s bílokrémovým kožíškem. Aspoň jí to tedy do nedávna říkali, ale jestli byla opravdu tak krásná, tak pročpak je teď sama? Tyto otázky se jí honily hlavičkou, když šla jen tak zpustlou ulicí a hledala něco k jídlu. Lidí se bála, každý ji jen odháněl.

Krásné jasné letní ráno. Teplý vzduch tiše ševelí v korunách ovocných stromů na naší zahradě, ptáci z nedalekého lesa zpívají jako o závod, slunce pomalu nabírá na síle a vysouší poslední zbytky ranní rosy a já už jsem samozřejmě vzhůru od úsvitu (nebo spíše od noci, to je totiž ten pravý kočičí čas). Dnes v noci jsme spolu s dalšími kočičími kamarády tradičně „terorizovali“ celou ulici, náležitě jsme vřískali a překvapovali náhodné noční chodce rychlými výpady a splašeným sprintem odnikud nikam. Za rozbřesku však noční legrace a dobrodružství skončily a my jsme se vydali do domovů, tak jak nám určují naše vnitřní hodiny.

Kočka Pralinka měla velké štěstí. Právě se jí totiž povedlo ulovit myšku a to hezky vypasenou, takže bříško bylo plné. Blaženě ležela na trávě v letním dni a užívala si toho skvělého pocitu. Před tím totiž tolik štěstí neměla a zkusila, jaké je to mít velký hlad. Teď si ale mohla odpočinout od hledání a číhání na myši. Den byl navíc krásný a teplý a nic jí nechybělo.

Dorinka byla krásná kočičí dáma s velkýma tygříma očima, která ale zrovna teď neměla moc hezký život. Žila venku už delší dobu, ale měla svou dvounohou přítelkyni, jenže ta za ní přestala chodit a Dorinka nevěděla proč. Měla i pár koťátek a její lidská přítelkyně se vždycky postarala o to, aby její děti, hned jak odrostly, dostaly nějaký hezký domov.

Janička se moc těšila na Vánoce. Maminka zase pekla cukroví a tatínek zdobil celý dům. Vánoce byly vždycky skvělé. Každý rok přichystala maminka spoustu dobrot a tatínek se postaral o pravou vánoční atmosféru. Všude byly nějaké ozdoby a stromeček, ten byl vždy tak obrovský. Janička pod něm každý rok našla velkou spoustu dárků.

Sára s Pískalkou už se nemohly dočkat, až se půjdou podívat za novou kamarádkou, jak se jí daří. Měly o ní docela strach, i když věděly, že je o ni postaráno. „Já se někdy divím sama sobě,“ zakroutila hlavou Pískalka, když byly se Sárou na cestě. „Těším se na kočku, která mě chtěla slupnout jak malinu. No chápeš to?“ zaječela na Sáru. „Ale chápu,“ usmála se Sára. „Nejsi přece žádný zbabělec. Jsi pořádná myška, co má pro strach uděláno. A jak vidíš, dokonce se ti to i vyplácí. Získáváš stále nové kamarády.“ Pískalka si sice něco pro sebe zamumlala, ale stále se držela vedle Sáry, která šla docela rychle. Cestu už znaly dokonale. A mourovaté kočky bylo oběma moc líto.

Sára se už nemohla dočkat, až se půjdou s Pískalkou podívat ke kozlovi Pepovi a nové kamarádce. Hlavně Sára byla zvědavá, jak se jí daří a jestli je spokojená. Pískalce se kočka moc nelíbila. Stále měla strach, že by si to mohla nakonec rozmyslet a třeba ji i sníst. Sára tedy myšku stále uklidňovala, že se bát nemusí. Věřila kočce moc.