Kočka a její hra s kořistí
Čtvrtek, 30. říjen 2008
Kočka domácí - Felis silvestris f. catus, jak ji většina z nás zná, je tvorem společenským a hravým, zároveň však tvorem s vlastní důstojnou osobností a vůlí. Tato drobná šelmička, zařazovaná do podčeledi malých kočkovitých šelem (Felinae), provází člověka pravděpodobně již více než 10000 let - od dob, kdy začala vznikat první lidská sídliště. Důvod, proč se právě předkové našich dnešních koček stali jedněmi z prvních zvířat, která spojila svoje další osudy s námi lidmi, byl velmi prozaický. Pro obě strany bylo toto soužití v mnoha směrech výhodné. Se vzrůstající lidskou populací a jejími snahami o stále důkladnější zajišťování potravin a jejich ukládání do zásob se ukázalo, jak je výhodné chovat tyto malé šelmičky, které dokázaly značně ohlídat skladované potraviny před mnoha škůdci - zejména hlodavci, kteří páchali na uskladněných zásobách veliké škody. Tehdejší kočky stejně jako ty naše dnešní naopak ocenily možnosti společného soužití v pro ně bezpečných a pohodlných lidských příbytcích a zajištění dostatku stravy.
Nebudu se zde rozepisovat o mnoha v současnosti všemožně vyšlechtěných plemenech, kde řada z nich připomíná spíše plyšovou hračku, ale o těch nejobyčejnějších domácích kočkách, jaké můžete potkat snad u každého domku. Přesto, že jsou tyto naše "číči" zvířátka velmi učenlivá a bezesporu značně inteligentní, zachovávají si vždy svoji vlastní vůli a určitou formu svobody. Mají-li prostorovou možnost, stejně tak jako tomu bylo i po celá ta tisíciletí, vykonávají svou druhdy základní službu - loví drobné hlodavce a nejen to, navíc působí v okolí lidských sídlišť i jako jeden z faktorů určité přirozené zdravotní policie. Vůle k lovu i jejich hravost jdou ruku v ruce s každou další populací kočky domácí dál a dál a na tomto jejich způsobu chování nic nezměnila ani ta tisíciletí.
Ne nadarmo se kočce často říká "myšilov". Sledování jejího způsobu lovu a následného jednání s ulovenou kořistí se zaujatému pozorovateli bude vždy jevit velice zajímavým. I domácí kočka, ať již žije na venkově nebo izolována od vnějšího prostředí v bytě nebo nějaké uzavřené hospodářské budově, si vždy vytváří určité teritorium. Již od útlého věku - kotěte - hned při svých prvních krůčcích si postupně takové teritorium začíná vytvářet a v dospívajícím věku patřičně po kočičím způsobu vytyčovat a označovat jeho hranice. Každá kočka poté toto své teritorium neustále v aktivních chvilkách svého každodenního programu poznává a prozkoumává.
Zachce-li se jí poté zabývat se lovem (v současnosti díky běžné péči svého pána již ne kvůli potravě), moc dobře již ví, kde je jaká "aktivní" myší díra nebo oblíbené cestičky těchto drobných hlodavců. Zde si pak pozorně vybere co nejšikovnější místo pokud možno po větru (neboť i myš má poměrně dobrý čich) a po směru osvětlení (ať již se jedná o sluneční svit nebo umělé osvětlení nějaké uzavřené prostory). Na takto vybraném místě pak zalehne na břicho s pohledem intenzivně upřeným na možný vstup k myší noře nebo několika vstupům celé přilehlé části myšího labyrintu a trpělivě čeká na svou možnou kořist.
Máme-li možnost toto chování pozorovat zblízka, můžeme si povšimnout, jak v očekávání možného úlovku kočka každou chvilku povytahuje a zase zatahuje své jehličkovitě ostré drápky tlapek. Pokud pojednou ucítí přibližující se oběť svého zájmu nebo zahlédne-li byť i nepatrný pohyb vykukující myšky, okamžitě můžeme pozorovat, jak dokáže, aniž by se jakkoliv pohnula, zmobilizovat své veškeré svaly. Celé její tělo se v okamžiku napne doslova jako ocelová struna. Jakmile se neopatrná oběť, která si ničeho dosud nevšimla, pohne z bezpečí úkrytu ven, kočka se bleskurychle vymrští a pokouší se překvapit v panice zmatenou oběť a uchopit ji mezi přední tlapky s plně vytaženou zbrojí - drápky. Zatne-li tyto své zbraně do tělíčka své kořisti, což se jí zpravidla téměř vždy po takovém výkonu podaří, oběť již nemá šanci uprchnout.
Poté lovec zůstává obvykle ještě dále ve střehu. Kočka přikrčena, s mnohdy hrůzou pištící kořistí ve svých tlapkách, se napřed sama ostražitě rozhlédne, jestli jí nehrozí nějaké nebezpečí. Pak uchopí stále živou oběť opatrně do zubů za kůži na hřbetě a odnáší ji do svého hlavního stanu na místo, kde se cítí nejbezpečněji, aby si úlovku užila po svém a pořádně si s ním vyhrála. Jakmile přiběhne na ono místo, tak jako tak se opět ostražitě rozhlédne, zda je všude patřičný klid a bezpečno a pak vyděšenou myš položí na zem. Úlovek, je-li toho fyzicky ještě schopen, se pochopitelně snaží za každou cenu spasit útěkem, a jelikož se ocitl v jemu neznámém prostředí, má tendence zmateně pobíhat z místa na místo a pokud možno zamířit do nějaké díry či škvíry nebo temnějšího místa ve svém dohledu.
To je přesně to, co náš lovec očekává a při bojovném pomrskávání konečkem ocasu, nedá myšce moc šancí. Chytá ji do tlapek stále a stále, pak ji znovu pouští a takto si dokáže svého úlovku užívat a hrát si s ním, dokud mu nedojdou síly a přestane bojovat o svoji svobodu a život. Někdy se ale i stává, že zděšená myš po položení na zem utíkat nehodlá nebo může být po původním kočičím skoku pohmožděná a pak se ji kočka snaží postrkováním tlapkami popohnat k nějaké činnosti.
Když je již oběť vysílena nebo "utahána" a kočku přestává hra s ní bavit, kočka ji již pak zpravidla rovnou zakousne a poté záleží na tom, co má sama ve zvyku. Kočka, která netrpí stran svého pána hlady, myš většinou ponechá na místě, kde skonala a jde se věnovat jiné činnosti. Jde-li o kočičku, která nemá pocit dobrého zacházení a často trpí hladem, nepohrdne svým úlovkem a prakticky celou myš po ukončení svých hrátek spořádá.
Velice často se ale setkáváme s tím, že svou kořist přinese na určité dobře viditelné místo jako trofej svému pánu. Jakoby mu tím chtěla dát najevo: "Podívej, jak jsem dobrá a šikovná a co pro tebe všechno dělám. Podívej, jak jsem ti užitečná a jak stojí za to, abys o mne co nejlépe pečoval a měl mne rád!" Což v přítomnosti svého pána přitom doprovází i spokojeným pobrukováním.
Autor: Jan Burzanovský
Počet přečtení tohoto článku: 563